Ďáďa Putin, tatíček Havel a děda Kim

      Po nehorázně dlouhé době jsem se na základě pro mě velmi překvapivého zájmu několika z vás rozhodl v pokračování tohoto, pro mě již mrtvého blogu. Po tom, co mně k němu soudruzi v ČLR tak nějak znemožnili přístup, mě přešla chuť psát, přestože rozhodně bylo o čem. A nejen v Číně. Stejně už jsem hrozně dlouho doma...

      Před asi čtrnácti dny na mě dolehla deprese zimy bez sněhu. Kvůli alergii nemám tolik rád jaro a léto, jako prací nabitý podzim a esteticky čistou zimu. Ale hnědá zima...to není žádná zima. Jeden si začíná klást existenciální otázky. V kombinaci s nevhodnou kompilací vážných filmů (jedna fajnová raketa mě třeba dovezla na Filmasii do Světozoru, kde se zrovna promítala Matka - http://www.csfd.cz/film/248857-matka/) člověku nezbude, než si říct, že se jednou svět bude muset obejít bez něj. Ne, nejsem kartář a nemyslím si, že jsem sensitivní jedinec a vyvěštil jsem dopředu dění následujících událostí. Spíš to do sebe všechno zapadá:

     I. Volby v Rusku dopadly podle očekávání, a já jsem za to rád. Václav Havel sice zřejmě nebyl, ale jsem si jist, že se jenom lišíme v metodice hodnocení výsledků. Zatímco on hodnotil výsledek absolutní (chlápek, co střílí tygry, tahá s hlubin prastaré vázy a chrání největší zemi světa před hospodářskou krizí je buď bůh, anebo kecá), já mám obrovský strach z nevzdělané a nacionalizované ruské masy (přestože tam existuje spousta skvělých a vzdělaných lidí, ani intelektuálové si na "svoje" državy nenechají sahat, a vezmeme-li v potazu Gaussovu křivku...) a beru na vědomí jednak miliardy, které se prostřednictvím prezidenta Klause (do splacení dluhů za kuponovku mu ale stejně schází ještě moc) obohatí rozpočty několika českých firem, jednak udržení harmonického rozvoje současných akvizic našich investorů.Navíc - Putin, i když se to evropskýma očima nezdá, je na ruské poměry opravdu demokrat. O zfalšování voleb se mluví často. Hlavně výsledky v Dagestánu a Čečně jsou do očí bijící. Jsou tam ale dost početné ruské menšiny a domácí menšiny (směšný podmět a k němu směšný přívlastek) na volby mohli klidně rezignovat - samotný výsledek voleb není  v tomhle případě pro uznání regulérnosti voleb tak důležitý, jako počet voličů, kteří přišli. Rusové (čeština narozdíl od ruštiny nemá jednoslovná pojmenování pro neruského občana Ruské federace - россиянин, а v textu jej často nerozlišuje od Rusa etnického - русский) bojící se kavkazských menšin vcelku logicky potom hlasují za Putina a jeho Jednotné Rusko (Единая Россия), protože to je největší strana a logicky může zajistit určitou stabilitu. To se nedá říct o opozici, již ke sjednocení pan prezident Havel vyzýval - třeba komunisté, to je parta staromilců a milovníků vodky. Vypadají podobně sociálně, jako naši současní mladí komunisté. Křivé zuby, starší příslušníci zlaté zuby, nejstarší příslušníci křivě zlaté zuby. Liberálně-demokratická strana Žirinovského zase není ani liberální, ani demokratická. Její předseda je taková obhroublejší (východnější) forma Jána Sloty - polívá vodou svoje protivníky v televizních debatách, nadává jim, spílá Evropě ("...evropský chlapec si moc dobře pamatuje, že v 68 roce přijely tanky do Prahy, ale už nějak zapomíná, že ji ve 45 roce osvobozovaly!"). Je to napůl Žid, a neměl to asi v tradičně antisemitském Rusku (viz moje předchozí příspěvky) lehké. A tak je papežštější papeže. Je to nacionalista, který by všude v Evropě, snad s výjimkou Maďarska a Slovenska, musel sedět za katrem. Liberální Jabloko, strana Havlovi nepochybně blízká, strana nabitá intelektuály světového významu, je právě na svojí "inteligenci" škodná. Nikdo jí nemůže rozumět. 

      Ruské volby dopadly jak dopadly, pozorovatelé s nějakých důvodů nic objevného neřekli. Doufám, že bude v Rusku klid, a hlavně doufám, že pokud se tam odehraje nějaká změna, nebude to změna podle přání bulvárně-zhovadilé, vymóděné a vypité nacionální většiny, ale v podstatě podle teorie pana Havla, s nímž se v tomto bodě opět shledávám. Aby tam toho dobrého bylo povíce.

     II. Pan prezident Havel, a nebudu už psát že zemřel, byl člověk, který měl vždycky pravdu. Často jsem si sním nesouhlasil, ale zřejmě to bylo tím, že jsem podlehl klausovské propagandě posledních dní, a nahradil pravdu (termín čistoty, jehož substituce znamená úpadek) jakousi reálpravdou (dovoluji si použít prefix real- z německého pojmu realpolitik, čili něco jako praktická pravda, realizovaná pravda, pravda materiálně, až hedonicky podmíněná). Havlovy názory jsem si dost často začal konfrontovat s nějakou ekonomickou realitou (v ke mně odpovídajícímu rozsahu) a diplomacií. Nic to ale nemění na tom, že Václav Havel pravdu skoro vždy měl. Pravda (a záměrně nebudu používat takové sousloví, jako je třeba absolutní pravda) je totiž kategorie, která je na naditosti peněženek a (ne)naštvanosti našich sousedů poměrně úspěšně nezávislá. Miroslavo Němcová, Janino Bobošíková, Přemku Sobotko, i Vy, padre Halíku, ještě jednou proto důkladně zvažte svoji kandidaturu na post, čalounění jehož židle Vám VH předehřál.

       III. V poslední době nejenže mě opouštějí mí presidenti, příbuzní a sousedi ze čtvrtě, ale taky filmoví hrdinové. Kim Čong-il, soudě podle výkonu v Teamu America, nejlegračnější herec všech dob, skonal na infarkt ve své "vymazlené" zemičce. Nemůžu zapomenout, jak jsme s Lukaszem a Wangem chodili po polích Jiamusi a povídali si o KLDR s místními rolníky. Všichni byli tak hrdí, že pomáhali severní Koreu osvobodit...tezi o úspěšnosti a vzájemné družbě vždycky zakončili dovětkem "duej-pu-duej" (对不对 - něco jako fyzikářské "je to tááák?"). Když jsem se pak ptal severokorejců, uprchnuvších do Číny a vlastnících skvělé grily (自烧), jaké to tam bylo, nic mi neřekli. Ale ani jeden...Proč? Lukasz byl dokonce v hraničním Dandongu a taky nic. Nikdo netuší, co bude, každopádně se připojuju k otázce, která padla v médiích - je normální aby Havel i Kim zemřeli právě takhle, blízko sebe? Je, anebo to není náhoda? Nejdřív jsem myslel, že severokorejský vůdce (do propasti) zemřel až po Havlovi, ve skutečnosti to bylo pár hodin před ním. Škoda, už jsem chtěl říct, že Pánbůh se konečně ukázal v celé kráse a za největšího humanistu si vzal i největšího egocentristu.

Místo závěrečného slova, které jsem vždycky psal a od příště zase budu psát do svých příspěvků, Vám doporučím, abyste se podívali místo toho na poslední dvě minuty filmu Odcházení.

Intermezzo č.4 - Čínou po zemi a mezi městy

      Po adaptaci na počátek dalšího semestru jsem se konečně rozhodl napsat další příspěvek. Článků o dopravě v Číně jsou sice na internetu stovky (a to i v češtině), přesto si myslím, že jich nikdy nebude dost. Doprava se tu velice rychle vyvíjí a co bylo včera dnes již zdaleka platit nemusí. Především bavíme-li se o ceně jízdného. 

         V zásadě, pokud se rozhodneme cestovat po Číně (bavíme se o intercity dopravě) po zemi máme na výběr mezi vlakem a autobusem. Tam, kde již stojí vysokorychlostní tratě (dále jen VRT), je autobus levnější, pomalejší a méně komfortní variantou. Navíc se jím nelze dopravovat na libovolné vzdálenosti bez přesedání. Ono dnes už nikdo nepředpokládá, že by měl někdo zájem jet dejme tomu z Harbinu do Zhengzhou po silnici... V rámci provincií může být autobus ale i rychlejší a komfortnější variantou (a tím i dražší). To se týká třeba i "mojí trasy" Jiamusi - Harbin. Vlakem již od 45CNY, autobusem za fixních 100CNY, měřeno časem je to 7:5 v hodinách. Jelikož jsem byl vždycky "proti" autobusům a tak nějak negativně se stavím i proti žlutému šílenství v české kotlince, vlak je pro mě i tady v Číně jasnou volbou na jakoukoliv vzdálenost (pokud tedy není náhodou k mání levnější letenka).  I v případech, že je vlak pomalejší než autobus, se vyplatí jet jím. Procvičujeme si čínštinu a na většině spojů jsme zajímavou atrakcí pro Číňany, kteří nás neustále oslovují a vyptávají se. Někomu to může být nepříjemné, tento typ lidí je do autobusů obzvláště vhodný. Vlakovou jízdenku si můžeme zakoupit až dva týdny před odjezdem (závisí na místě nákupu), pokud vlastníme studentskou čipovou kartu, dostáváme 50% slevu, která knockautuje autobus. Pro studenty je ve vlaku navíc velkou výhodou pohostinnost čínských spolucestujících, kteří se s vámi podělí o první poslední, jen abyste neměli hlad a "nepomluvili" je u nás pro lakotu (přestože se Číňanů bojíme, měli bychom vědět, že pověstní spolucestující v ruských vlacích jsou tak trošku strýčkové Skrblíkové). Je velice "vyčůrané" si s sebou do vlaku žádné jídlo nebrat...ale  obecná praxe mezi evropskými studenty v Číně je taková (pro západomily dodávám, že i ZÁPADOEVROPANÉ to tak dělají). A  kdybychom se nechtěli spoléhat na dobrodiní spolucestujících,  na palubě vlaku máme jedinečnou možnost si zakoupit poměrně kvalitní občerstvení za ceny jen o málo vyšší, než na jaké jsme zvyklí z obchodů a restaurací.   

        Před samotnou jízdou hromadným dopravním prostředkem nás ale téměř pokaždé (kromě vlaků na VRT) čeká harakiri v podobě nákupu cestovních dokladů. Autobusové lístky se v Číně kupují podobně jako u nás vlakové, tj. u pokladen na autobusovém nádraží. Obvykle se dají pořídit jen na den dopředu, popřípadě na odjezd téhož dne. Pokud je období nějakého svátku (nedejbože Svátků Jara), naše šance na úspěšný nákup se minimalizují (hrůza nákupu jízdních dokladů v období Svátků Jara obohatila čínštinu dokonce termínem 春运 - chunyun). Totéž se samozřejmě týká i vlaku. Nadávejme na ČD jak chceme, ale něco jako e-shop Čínské dráhy bohužel nemají. Frontu si jednoduše musíme poctivě vystát (anebo za poměrně masitý příplatek kupujeme lístek u zprostředkovatelské agentury), což bývá o nervy. Pokud neumíme čínsky, nezřídka se nám stává, že pokladní, aby se s námi nemusela babrat, tvrdí, že žádné jízdenky, popř. rovnou vlaky, nejsou. Problémy ovšem nemusíme čekat v největších městech, kde jsou pokladny pro cizince, a na VRT (především krátké trasy typu Beijing-Tianjin, Shanghai-Suzhou,...). Abych nezapomněl, vlak má nesmírnou výhodu výběru třídy. Čínské dálkové vlaky nabízí obyčejně čtyři vozové třídy. První je "tvrdá sedačka" (硬座 - yingzuo), plus minus ekvivalent naší druhé třídy. Konfigurace této třídy je však pro člověka evropského vzrůstu poněkud smrtící. Tři plus dva, typická konfigurace starých dobrých douglasů MD-8X, není pro vlak to pravé ořechové. Sedačky jsou navíc naplácnuté na sebe, takže kromě potížích při otáčení kvůli nedostatečné šířce sedadla, si ani nenatáhneme nohy. Tato třída je vhodná pro hecy typu "vsaď se, že dojedu až do...". Další v pořadí je "měkká sedačka" (软座 - ruanzuo), bývá cenově zhruba dvakrát tak drahá. Dostanete se ovšem na takřka evropský komfort. Dalšími jsou potom spací třídy, "tvrdé a měkké lehátko". První je méně komfortní kopií ruské třetí spací třídy v konfiguraci openspace (плацкартня), zato je avelmi vhodná pro návázání interakce s domorodci. Druhá je klasickým kupé, které známe z cest nejen po střední a východní Evropě. Tu už je ale na pováženou, zda-li není o něco lepší počkat raději na výhodnou cenu letenky.  Ve vysokorychlostních (和谐好 - hexiehao) vlacích  (kromě maglevu v Šanghaji), jsou potom na výběr obvykle dvě třídy k sedění, podobně jako v Evropě, po čínsku ale méně prostorově velkorysé. Na tu chvilku se to ale dá vydržet, cena bývá mnohem nižší než zlevněné letenky. 

      Před časem jsem si přečetl smutně zavádějící článek v Respektu. Pojednával o nesmyslu stavby VRT v Číně. Každý, kdo byl v Číně vidí, že superrychlé vlaky tu jezdí patřičně vytížené a špatný krok to určitě není. Systém čínské železnice je díky VRT o několik tříd konkurenceschopnější než silnice. Lidé mají kdysi nedozírně vzdálená města blíže, než tomu bylo kdykoliv předtím. Cestovatelé se mohou dopravovat do určitých vzdáleností dokonce rychleji než letadlem (po zápočítání dopravy na vzdálené letiště a odbavovací procedury, čekání na zavazadlo, atp.)! My jako cestující si můžeme vybrat, kterým vlakem pojedeme. Jestli zvolíme klasiku, nebo supermoderní prostředek, ve kterém se budeme cítit přímo kosmopolitně. 

        K pozemním cestám po Číně potřebujeme možná trochu kuráže, ale zvládnout se to dá. Je to rychlé a zatím relativně levné.  A proto rychle utíkejme na nádraží, než nám naše matka vykoupí poslední lístek na příští sobotu!!!

          

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 6.

     Hanka přijela - vzhůru k nejprofláknutějším památkám Pekingu, chtělo by se říct. Bohužel jsem byl spíš zklamaný než v pozdvižení. Osobně mám radši menší věci, kde je málo lidí (díky svátkům to v Pekingu zrovna bylo, jak už jsem psal vinikající, ale přece), nikdo je nezná, přestože jsou krásné. Jojo, vzpomínky na Akdamar. Zakázané město, celé dřevěné, většina staveb hravě do 150-200 let, protože dřevo hořelo, hoří a hořet bude. Wangfujing připomíná obchodní ulice kdekoliv na světě, snad jen lidovost obchodů s hodinkami Rolex je tu ojedinělá. Náměstí Tianan Men (天安门) není tak velký, jako jsem si ho představoval. Neposkytuje žádný ojedinělý zážitek - až na  mauzoleum Maoze Donga (毛主席纪念堂). Je velice vtipné se tam pokusit dostat, když máte fotoaparát a nějakou tašku. Obojí je zakázané. Máte sice možnost si tašku odložit do placené úschovny (je úsměvné, že se všude proklamuje "bezplatnost"), abyste hned při první kontrole zjistili, že jste si v tašce nechali pas, který musíte mít při vstupu u sebe. Nikdo vám nekontroluje fotografii ani vízum, běda ale, když ho nemáte u sebe. I při svátcích se fronta táhne nad evropské poměry a vy už se moc těšíte, až pohlédnete na ztuhlé rysy toho bouráka, kterého my, bílí zápaďáci, přestože o realitě doby jeho působení mnoho nevíme, tak moc nesnášíme.  Projdete ještě bezpečnostním rámem jako na letišti, další a další kontrolou, a jste tam. Všude ticho, maminka ještě ostře napomíná synka, tady musí být naprosto potichu, vždyť se nachází na místě nejvyšší piety. Zadržujete smích, protože ze zhýralé Evropy jste zvyklí pohrdat autoritami velikánů - když přijede papež, nadáváte, že zavřeli dálnici, o kardinálu Vlkovi si myslíte, že je zbytečný klaun, prezident republiky narcis. Nakonec se uklidníte, opravdová vážnost ve tvářích Číňanů vám skandál nedovoluje. Jste tam a vidíte ho. Předseda Mao. Ale je to opravdu on? Vypadá mladší než na poslední fotografii... Vypadá velmi plastově. Těžko říct, jestli je tělo skutečné. Wang mi tvrdí, že je, ale v rakvi už prý leží jen vykuchaná polovina těla s vyumělkovanou hlavičkou. Za deset vteřin ho obejdete, a jste venku. Vymakané je, že z krabice, která je kousek za východem, si můžete vzít zapalovač a propisku, samozřejmě jiné než ty,které vám sebrali u vchodu.

Intermezzo č. 3 - Zauralská argumentace

      Abych nepsal pořád jenom o Číně, rozhodl jsem se napsat pro změnu jednou něco u Rusech a o Rusku. Nějaký čas jsem tam už strávil, poznal jsem dost Rusů. Myslím, že mám jakous takous kvalifikaci napsat něco, o tak vehementně blikajícím a jako jablko sváru se tvářícím tématu. Jako formu volím dialog, vzpomenuv Platónova Euthydéma, první knihu napsanou jako dialog, kterou moje oči celou prošly. Myslím, že v tomhle příspěvku bude mít tahle forma opodstatnění.... Ne, roli moudrého Sókrata (nebo spíš tragéda?), který umně stírá všechny argumenty svých protivníků (nebo se spír jen odevzdaně ptá?) nebudu hrát já, ale fiktivní postava, jakýsi mix lidí s evropským myšlením. Západouralský protějšek zde sehraje rovněž fiktivní postava, pro změnu mix všech Rusek a Rusů zjednudošeně-ruského myšlení, které jsem dosud poznal (všichni, co takto přemýšleli, byli, nikoliv shodou okolností, zpoza Uralu, nejdelší geograficko-psychologické hracice na světě). Všechny hlášky "ruské" postavy jsem ale slyšel na vlastní uši. I když byly od různých lidí, neznamená to, že podobných rozporů v argumentaci se nedopouštěli i jako jednotlivci.

Naděžda: Nemám moc v lásce Ameriku.

Zdeněk: A proč?

N: Nevím, Američani jsou vychytralí, staví se pořád proti nám. Zbrojí a berou nám naše chytré hlavy.

Z: A vy nezbrojíte? 

N: Zbrojíme jenom kvůli nim. Máme špatné zkušenosti z druhé světové války. Všichni nás zradili a my jsme potom museli osvobozovat celou Evropu. Američani přišli, až když bylo hotovo. Myslím, že nám jste v Evropě dodnes vděční.

Z: To opravdu nejsme. Učili jste se ve škole o okupaci Československa? 

N: Já nevím. Nepamatuju se. Ale strejda tam pracoval a říkal, že to bylo moc fajn. Přivezl od vás moc pěkný skleněný lustry. Byly v kasárnách a stejně je prý už nikdo nechtěl. 

Z: To u nás radši neříkej, Naďo. Víš, u nás nikdo nebyl rád, že jste u nás byli. 

N: Evropa je zvrácená, nemáte mravní hodnoty. Pijete, fetujete a děláte to každý s každým.

Z: Cože?

N: Jo. Už nevěříte v Boha a jenom si užíváte. U nás člověk pracuje a nic za to nemá.

Z: Moc nerozumím souvislosti. Jenom je zajímavý, že my si o Rusku myslíme totéž. Když se u nás řekne Rusko, vodka bude asi první věc, co si každý vybaví. Zvrácenost mládeže u nás pociťují především znudění penzisti, a to nepřetržitě už desítky let. Přitom právě teď je u nás nejlíp...

N: Nojo, vám se to žije, jste malý stát.

Z: Patrně by se nikdo nezlobil, kdyby se Rusko rozdělilo na několik menších částí.

N: To by se vám hodilo, abyste mohli rozkrást naše bohatství! Nikdo z obyvatel si nepřeje rozdělení Ruska. Rusko je síla...

Z: Nepochybně jako stát sílu má. Ale třeba spousta etnik by si samostatnost přála - za všechny Tataři, Jakuti,... Navíc, opravdu si myslíš, že z nesmírného nerostného bohatství, kterým Rusko oplývá, dostávají lidé  dost? 

N: Nedostáváme. Za všechno můžou ty zatracený Židi, co seděj v Kremlu! A Putin!

Z: Moment, Putin? Jestli někdo vypadá Rusky, je to podle mě právě on.

N: Co ty víš o tom, jak má vypadat Rus. Vy Evropani jste hrozně chytří, rádi radíte, ale o realitě nevíte nic. Židi jsou vyčůraní. Jsou u nás všude. Všechno jim patří. Ještě že zavřeli Chodorkovskýho.

Z: Takže Židi odstranili Žida?

N: Cože? Nerozumíš tomu. Kdyby nám vládli opravdoví Rusové, žilo by se dobře. Jsme pracovití. Chce to pevnou ruku.

Z: Nemyslím si, že to chce právě pevnou ruku. Víš, už Masaryk psal...znáš přece Masaryka? Setkal se i s Tolstým.

N: Masaryk? Ne, neznám. Podívej se, já nemůžu vědět všechno. Učím se čínsky a to mi bere veškerý můj čas. Až dostuduju, chci pracovat v Pekingu, Šanghaji nebo u nás v Petrohradě a zabezpečit mámu. 

Z: To chápu. A co cestovat, plánuješ cestovat?

N: Určitě. Chci do Šanghaje a do Dubaje. Chtěla bych jezdit k moři. A nakupovat. V Rusku je draho a špatně se nakupuje. Proto se mi líbí v Číně. Číňani umí dobře šít, tak to se mi líbí. Jenom je to tady chudší než v Rusku. Vadí mi, že Číňani jsou jako králíci...všechno dělají v jedný místnosti. Ale nám, Rusům, se tady žije líp. 

Z: A co třeba Japonsko?

N: A co tam? Japonsko je chudý. Navíc pořád chce naše Kurily. 

Z: Japonsko? Chudý? Vždyť je to třetí největší ekonomika světa! A k těm Kurilám...na co je vlastně chcete? Pokud vím, nic tam není.

N: Vlastní krví jsme je zaplatili. Síla našich válečných hrdinů je vybojovala. Patří nám a naše vláda je moudře drží.

Z: No a kde chceš žít potom, po škole?

N: Asi tady, v Číně. 

Z: A proč se nepokusíš v zemi, kterou zachránili vaši úžasní hrdinové, radši něco vybudovat?

N: Jak? Jak? To nejde. Mám známou a ta mi vyřídí studium v Pekingu nebo Šanghaji, kde chci, a potom práci. Ahmed, ten z Palestiny, mi navíc zařídil, že můžu o prázdninách pracovat na Hainanu jako tanečnice. Budu u moře a budu tam mít spoustu oblečení zadarmo. 

Z: Super. Myslíš, že jsi na tu práci připravená?

N: Tak Rusky jsou nejhezčí na světě a Číňani jsou z nás úplně paf. Aby bylo jasno, tak se mi ale nelíběj, chtěla bych si v budoucnu vzít Američana nebo někoho z Evropy. Anebo aspoň nějakýho schopnýho Rusa. Musí mi ale napřed zaplatit dovolenou, abych se utvrdila, že mě má opravdu rád.

Z: Naděždo, myslím, žes mi právě vzala dost iluzí. I tak ti děkuju.

...když v tom se připojují další dva debatéři Sergej a Džamila. Sergej je fiktivní postava složená z lidově přímých, ale velmi srdečných Rusů, které jsem dosud poznal. Džamila je ambiciózní a velmi vzdělaná studentka, rovněž fiktivní, komponovaná jako výseč těch nejumnějších lidí, které jsem v Rusku měl tu čest potkat (shodou okolností byli téměř všichni z evropské části Ruska).

S: Naďa je kráva, neposlouchej ji. Je to cuchta z vesnice. Nikdy nikde nebyla a žije si ve svým akváriu.

N: Nejsem žádná kráva ty ochlasto. Akorát piješ a hřešíš. Jsi jako evropánek, co se zamerikanizoval.

D: Zdeňku, procesy, které se u nás odehrály, společnost rozdělily. Na východ od Uralu jsou lidé separovaní. Do Moskvy daleko, většina lidí se tam podívá jenom párkrát za život. Jestli vůbec. 

Z: Já nikoho neodsuzuju. Jen jsem si dosud nedokázel představit, že někdo takhle ještě může přemýšlet... 

S: Vždyť ti to říkám...holčičky se bojej, aby se nestaly alkoholičkama jako jejich matky, a tak radši nepijou vůbec. Jsou nudný. Pak se nechaj prvním zbouchnout, a ten je nakonec všechny do jedný pustí k vodě, pokud to není hodnej pravoslavínek.

N: Drž hubu!

D: Mně se taky líp mluví, Zdeňku, s Tebou...

Z: Díky. Upřímně řečeno se mi s Tebou taky nemluví špatně. Už se těším, až se sejdeme zase v Petrohradě. 

D: Jo, pryč odsud. Není tady moc tvůrčí prostředí.

Z: To není.

S: Stojí to tady za hovno, ale jsou tu dobrý holky. Ale taky ta lůza od Chabarovska, co mi tvrdí, že vypadám jako Žid. 

Z: Myslel jsem, že antisemitismu jste se vzdali podobně jako antigermanismu. 

D: K Němcům už mladá generace, díky bohu, nemá výhrady. V Petrohradě jich dost pracuje i studuje, ale jsou fajn. V Německu zase bydlí dost mladých Rusů. I těch, co to u nás vzdali.

N: Srabové, babička, napůl Kozačka, by z nich zvracela. Ale Dánsko je fajn. Na facebooku jsem získala kamarádku Dánku. Pozvala mě k sobě domů!

Z: Neříkala jsi mi včera, že Evropa je malá a všude stejná?

N: Nojo. Máte pravdu pane nejchytřejší. Samozřejmě všechno říkám špatně, protože ty jsi z Evropy, která všechno umí nejlíp. Abychom vám nepřestali posílat ropu a plyn...to byste se divili...

S: Potřebujeme Evropu a ona potřebuje nás.

D: Já jsem ráda, že k sobě aspoň my, studenti, máme blízko.

Z: To jsem taky rád. Doufám, že i naše média na tom zapracují a my zase objevíme, že hříchy vašich tátů a dědů už nejsou tak úplně pravda. 

S: Aby když přijede Spartak do Prahy nebo Varšavy, nevytáhli naši rowdies vlaječky s tankama a nápisama "Tak jsme tady zas!"

N: Myslím, že Rusko si vystačí samo. Jsme síla. Juchůůů.

A tak je možná dobře, že k nám spousta Moskvanů jezdí na dovolenou a že existuje u nás spousta cestovatelů, kteří netrpí předsudky, ledasco zkousnou, a jedou objevovat Rusko.

  

      

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 5.

      Tři dny utekly jako voda a já jsem už čekal na letišti na Terku. Přišel jsem dříve, ale letadlo bylo bohužel zpožděné, tudíž jsem o to déle potom poseděl na místě. Ale co. Terka nakonec dorazila a nastěhovali jsme se do dalšího hostelu blízko Wangfujingu (王府井), hlavní obchodní ulice Pekingu, která mě ale nijak nenadchla (zklamání mi trochu připomnělo pocit na Picadilly Circus). Jediné, co tam stálo za zmínku byla čínská děvčata oslovující bílé cizince, zda-li by s nimi nechtěli do baru "pokecat" anglicky, protože všechny ty dívky, světe div se, jsou studentkami Pekingské pedagogické univerzity (北京师范大学), kde se učí anglicky, a živý jazyk se musí procvičovat. Kdyby to aspoň byla zástěrka pro poskytování sexuálních služeb (které je v Číně nelegální, ale o tom později), dívky Vás ale zavedou do podniku, kde potom dostanete účet kolem dvou tisíc za tři čaje. Aby to nebylo tak nápadné, dívky se nabídnou, že ho s vámi mohou "share". Tohle je starý známý čínský trik, jen můj polský spolubydlící, který má jinak všechno zmáknuté, se nějak nachytal a byl nucen volat policii (musel volat policii jiného okrsku, protože místní byla pochopitelně podplacená, a nečinná). Ale to jsem   odbočil.

      S Terkou nás, jsouce poprvé v Číně, zajímaly především hlavní pekingské památky. Čekali jsme ale ještě na Hanku, která měla přiletět o tři dny později, a tak to opravdu nejslavnější jsme odkládali až na její příjezd. Nicméně něco jsme prošli, něco ochutnali a bylo dobře. Musím prozradit, že nejlepší zážitek z těchto tří dní pro mě nebyl ani Lámův chrám (雍和宫), ani jiné dřevostavby (ano, spousta slavných čínských památek jsou dřevostavby - včetně třeba budov v Zakázaném městě  - 故宫), ale možnost pozorovat Terku, jak pomocí hůlek jí. Říkal jsem si, že musí mít velký hlad. I po obědě.  

      I další tři dny ale minuly dost neúprosně a my čekali na Hanku. Dostala bojový úkol dopravit se z letiště do města sama (zalhal jsem jí, že Terka přijela taky sama), což podle očekávání, díky výborně organizované pekingské MHD, hravě zvládla. Nás čekala opět změna hostelu.

      

Intermezzo č. 2 - Pravda o čínském jídle

      O čínské kuchyni se zhusta vypráví, že je nekonečně rozmanitá a nekonečně dobrá. Popravdě  řečeno, sám jsem tomu velice dlouho věřil. Čína je přece veliká země a bylo by nelogické, aby místní kuchyně byla jednotvárná. Už jenom při pohledu na mapu nám bude jasné, že něco jiného se jí na Hainanu a něco jiného v Himálajích. Obávám se, že pro nesinofily není realita až tak zajímavá.

      Předně by se mělo říct, že v čínské gastronomii dochází v posledních dvou dekádách k zajímavému procesu, jakési globalizaci, se všemi nevýhodami které tento proces přináší. Pro vysvětlenou uvedu paralelu s naší gastronomií, která by mohla mít v diachronii určité shodné rysy. Tedy - v období tzv. 1. republiky patřila česká kuchyně mezi jednu z nejoblíbenějších (pravda, Čína ani státy jihovýchodní Asie nebyly ještě tehdy otevřeny světu) ve světě (rozuměj euroatlantickém prostoru, což byl onehdá ještě světový lídr všeho). Byla výživná, krásně podávaná, cizinci měli možnost si ji dopřávat v gotickém centru Prahy, československé elity si mohli zajít na skvělou valašskou specialitu do nějaké secesní vily v Beskydech. Problémem téhle kuchyně bylo, že její klenoty nebyly pro každého, resp. ta nejchutnější jídla se k člověku dostala párkrát do roka. Pak jsme si změnili režim (ano, opravdu hlavně sami, zeptejte se polských školáků, kteří se o tom na rozdíl od nás ve škole baví otevřeně)  a v tu ránu i ta nejposlednější uklizečka ve Škodových závodech si mohla v závodce dopřávat v jednom týdnu řízeček, gulášek i znojemskou. Jediný problém byl, že ona jídla se už interpretovala  v poněkud jiné podobě. Bylo potřeba se vejít do ceny, nakrmit ty stovky a tisíce hladových žaludků (a nerad bych zanedbal faktor postválečného syndromu hladu). Recepty se začaly nehorázným způsobem šidit. S kolektivizací zemědělství se vytratil i vztah jídla k místu (kterýžto trend je momentálně zase in, podporován  shora EU). S technologickým pokrokem a zintenzivňováním zemědělství se zcela přestala brát v úvahu sezónnost produktů (taková únorová žemlovka apod.). Prostě reputace české národní kuchyně byla ta tam (stejně jako ruská,  ale také britská), ba co víc, naše kuchyně se dostala do lidových slovesností některých okolních národů (od bandy Poláků, s nimiž jsem už za svůj život sdílel pokoj jsem si vyslechl...). S následky gastrozločinů z doby totality, ale také 90. let (příchod pseudopizzy, kvaziburgeru a meníčka za 49), se potýkáme dodnes. Pokaždé, když chceme jít u nás do restaurace, musíme si opravdu pečlivě vybírat. A v Číně je to podobné. Na severu není problém dostat většinu sečuánských specialit, lanzhouské tahané nudle dostanete v každém větším městě (v ČLR rozuměj od milionu nahoru), a pekingská kuchyně se spolu s celkovou centralizací stala základním kamenem čínské kuchyně. Drtivou většinu pekingských specialit dostanete kdekoliv - dokonce i v Tibetu. Zkrátka, pokud vám není úplně jedno, co jíte, musíte si dost vybírat. Přirozeně, čínská kuchyně má výhodu, že drtivá většina jídel vypadá jako více či méně barevná hromádka nasekaného čehosi. Tzn. suroviny, které používáte nemusí být až tak čerstvé (z pohledu majitele restaurace), host nemá takovou šanci nějaký problém zaregistrovat (nikdy nechoďte do čínské kuchyně na kukanou, chcete-li si pochutnat). Velká část jídel je silně kořeněná, což je typický znak kuchyní, kde byl problém se zachováním čerstvosti, popř. s nalezením čerstvé potraviny vůbec (kromě Číny třeba Indie, Bangladéš, ...). Euronacionalisticky řečeno - v Číně se odehrály a odehrávají, co se jídla týče, procesy, které se takové Francii a Itálii vyhly. Tyto elitní světové kuchyně mají čistší chuťovou linii, dynamičtější vývoj, a zakládají si na čerstvosti potravin. I co do zdraví jsou na tom jinak než kuchyně Říše Středu (mj. opravdu nechápu, kde se vzal mýtus, že je to velmi zdravá kuchyně - musíte si vybírat podobně jako u nás).

      Abych ale jen nehanil - čínská kuchyně má jedno obrovské, zajímavé a barvité plus. A sice filosofii. Když se podíváme na naši současnou mainstreamovou kuchyni, a zkusíme pro ni vymyslet nějaké motto, napadne nás nejčastěji něco ve stylu "zaplácnout žaludek", někteří možná vzpomeneme na parodii na reklamu
od Suchánka a Genzera, kde tučná postava proplouvá pod hladinou prostřední číslicí sta procent. U Číňanů je to jinak. Kupříkladu taková práce s masem - ve většině jídel, pokud jsou vůbec masová, je maso nakrájeno na drobné nudličky. Vy maso cítíte v každičkém soustu. Máte požitek jako z masového jídla, ale masa se nespotřebuje tolik, vy do žaludku dostanete spíš rýži a zeleninu. Je to nejenom zdravé, ale i ekologické, dokonce bych řekl humánní. V historii čínského zemědělství, a tedy i kuchyně, to vůbec vyhrála rostlinná výroba před živočišnou. Už ve starověku Číňané věděli, že účinnější je vypěstovat plodinu a tu sníst, než vypěstovat plodinu a z ní nakrmit zvíře, které potom, dá-li nějaký bůh, vyroste. Ano, toto se nevyvinulo náhodou. Na vždy přelidněném východě Číny, nebylo jiné varianty. Narozdíl od našich evropských kultur (všimněme si, kolik našich běžných plodin je původem z Ameriky) si Čína dokázala poradit sama, a rozhodně s grácií. Z mála masa (a někdy z mála vůbec) dokázala vytvořit poklady. Třeba můj nejoblíbenější recept, nudličky à la ryba (yu xiang rousi - 鱼香肉丝), svou chutí a vůní vytváří lehoučkou iluzi ryby, aniž by bylo cokoliv z ryby použito. Nepředstavujte si těžkou a blátivou chuť kapra v trojobalu, ale lehkou vůni jakoby čerstvé rybky v omáčce sladkokyselé chuti.
      Závěrem netřeba cokoliv říkat. Nejlepší je ochutnat všechny kuchyně světa. Nakonec stejně nejlíp vařila babička.
    

Příště pokračování cestopisu.
      

      

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 4.

      První asi tři dny jsem měl být v Pekingu sám - než přiletí Terka. Vybral jsem si ubytování nedaleko Lámova chrámu (雍和宫 - yonghegong) v asi nejvyumělkovanějším hutongu Beixin. Měl jsem štěstí na vynikající spolubydlící z Irska, Taiwanu a Japonska. Zajímavé rozhovory hlavně se čtyřicetiletým antičínsky laděným Taiwancem jsou pro mě doposud  jedněmi z nejzajímavějších. Tvrdil, že všichni Číňané jsou nevzdělaná pakáž (přičemž on sám pracuje pro IBM a jeho angličtina byla jednoduše excelentní - prý nikdy nebyl v anglicky mluvící zemi) a mně řekl, že se učím čínsky stejně jenom proto, že Čína bude jednou mocná. Sám sobě jsem nevěřil, když jsem odpovídal něco ve stylu, že mě velmi zajímá čínská kultura (protože o ní nevím de facto nic). Náš interes k čínštině je stejně přímý a pragmatický, jako politika ČLR, kterou všichni na západě tak rádi, tak lacině (čas od času ale oprávněně) a tak šosácky kritizujeme, říkal. Zajímavá analogie.

      Protože jsem nechtěl navštívit ty nejhlavnější památky vícekrát, rozhodl jsem se, že před příjezdem Terky budu chodit po méně známých věcech. Vybral jsem si Vojenské muzeum (军事博物馆 - junshi bowuguan), olympijské budovy a hlavně jsem jen tak bloumal po Pekingu, abych se s ním seznámil. Musím říct, že jsem si ho hned oblíbil a zařadil po bok mých milovaných - Petrohradu, Krakova a Bělehradu.  První večer jsem se taky potkal s Lukaszem, polským spolubydlícím z Jiamusi, a povečeřeli jsme spolu tofu na způsob hovězího. Tradičně mě dost pobavil svými historkami, kde školí Číňany svými žádostmi o reklamaci, nechává si volat vedoucí a majitele. Údajně potkal i jednoho maoistu, profesí také právníka, který tvrdil, že Čína jde špatnou cestou, protože ten důsledný autoritářský kapitalismus je přece něco úplně jiného, než o čem mluvil Velký Kormidelník. Revoluční pnutí by mělo zůstat. Prý to byl zajímavý rozhovor a dotyčný "żłutek" (pozn. polský ekvivalent pro rákosníka či rejžožrouta) prý neargumentoval zle. Minimálně lepší než pár ruských stalinistů, které známe z Jiamusi. 

Intermezzo č. 1 - Tomio Okamura a heilongjiangský lid vs. Rómové

      Tenhle příspěvek vznikl víceméně díky článku stále populárnějšího byznysmana a lidového filozofa, Tomia Okamury. Článek se jmenoval "Buďme politicky nekorektní!" (http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html) a pojednával o ledasčem. Mj. o Rómech. V kostce nám pan Okamura píše, že tahle menšina, by se o sebe měla více postarat a sama se zasazovat o restauraci svojí reputace. Obsah mi přijde trochu zjednodušující, ale to není tak podstatné. V zásadě mluví (a já předpokládám, že si jej čtenář taky přečte, proto odkaz) o něčem, co nás všechny trápí a, jsouce aktivními občany, o čem soustavně přemýšlíme a přicházíme s různými nápady, případně modelovými řešeními. Mým cílem není interpretovat onu úvahu, ale nahlédnout na realitu, o které autor píše, z perspektivy prostředí, ve kterém se právě nacházím. 

      V Jiamusi, mém univerzitním městě, panují přes zimu teploty dosahující nezřídka -30°C. Ulice jsou přesto plné pouličních prodavačů, obyčejně lidí, kteří žijí někde na předměstí, které ale nevypadá jako předměstí někde u nás (třeba takové Slezské Předměstí v Hradci Králové, nebo Černý Most v Praze). Spíše připomíná nějakou hodně chudou vesnici, ještě bědnější, než jsou vesnice našich krajanů v Banátu, ale zase o něco úhlednější než rómskou vesnici zvanou "Mekiko sity" ve Spišském Podhradí. Tihle lidé toho moc nemají. Stát, sice vedený komunistickou stranou, ekonomicky vzato ale dost specificky kapitalisticky, jim negarantuje nic. Ani důchod, ani zcela bezplatnou zdravotní péči (což poznáte hned při jejich prvním veselém úsměvu).  Přesto  denně, není-li zrovna jeden ze státních svátků, zejména chunjie (春节), Svátky Jara, stojí za svým stolečkem, v budce, nebo za svojí nákladní tříkolkou a prodávají ty své placičky, taštičky a špejličky.
      Myslím, že už teď je čtenáři úplně jasné, o co se jedná. Teď tu à la modrý pták vychválím pracovité Číňany, kteří se dřou pro halíř a zavrhnu všechny líné a nepracující, tj. parazitující na našem sociálním systému, v tomto případě Rómy (doteď nevím, proč vlastně nepíšu cikány - doteď, a to už jsem četl něco teorií nevím, co je správněji). Ano, ale jenom částečně. Skutečně si myslím, že je potřeba, jakkoliv se to v dnešní době nenosí, smeknout před odoloností a pracovitostí Číňanů, kteří se denně lopotí, aby si zajistili živobytí. Heilongjiang je drsná provincie a co neprodáte, vám zůstane a shnije spolu s vaší chatrčí nebo bytem. To, co tu vidím, se zdá jako řešení, použiji hnusného sousloví, "rómské otázky". Sociální dávky zrušit a adaptovat společnost na podobný model (ano, dospěl jsem k názoru, že podobný názor u nás zastává nezanedbatelný počet lidí). Podle mě je přesvědčení, že by to vyšlo, způsobené nezvážením všech faktorů. Suše a pragmaticky konstatuji, že by to u nás zvýšilo index kriminality řádově a snížilo kvalitu našeho života o nepředstavitelný krok vzad.
      Pan Tomio Okamura má stoprocentní pravdu, že Rómové se budou muset začít sami snažit. Tím spíš, že se jemu samotnému povedlo z nuly stát jedničkou, ačkoliv ani nevěděl, jestli je Čech, nebo Japonec. Rómové  tvrdí, že nejsou cikáni, ale Rómové. Oni mohou jít kupředu. My, obyvatelé téhož státu (co víme, že nejsme gádžové), se ale nesmíme ukvapovat a podléhat rychlým řešením, která máme na usmolených papírcích ať už v kapse nalevo, nebo v kapse napravo. Číňané by řekli  manman lai (慢慢来 - ).

      Abych dostál poslední větě prvního odstavce - Rómové nejsou Číňané a Česká republika není Čínská lidová republika.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 3.

      Ačkoliv jsem sliboval, že budu doplňovat příspěvky ze svého skromného výletu pravidelně, neplánované blokády Blogspotu (a žádné free proxy mi nepomohly) a definitivní ztráta konzistence polotekuté výplně LCD mého notebooku mi bohužel tuhle možnost odepřely. Z cesty jsem již zpět, ale když už jsem seriál započal, pokusím se jej nějak důstojně zakončit. Byť možná v trochu jiné formě.

      Skončil jsem někde u sv. Sofie v Harbinu. K Harbinu bych toho už moc psát neměl. Nalepilo se mi tam na paty půl kila herkulesu. Nejenže jsem měl horečku, súdánského antisemitisticky zaměřeného spolubydlícího v hostelu, ale ztratil jsem i peněženku s rozpočtem na měsíc. Klika, že jsem vytáhnul předtím platební kartu. Už jsem se moc těšil do Pekingu.

      V den odjezdu moje smůla, dalo by se říct, ale místo vytracení vygradovala. Stonaje, mi bylo jedno, že nemám zhola nic ke svojí bakalářské práci, myslel jsem už jenom na Peking. Ještě pár hodin, a bude mi o dvacet stupňů tepleji. Podle letáčku, který mi v hostelu dali, jsem měl dojet autobusem k hotelu Labuť ( 天鹅 ), odtud letištním autobusem za 20 CNY na Taiping, mezinárodní letiště Harbinu. Po devadesáti minutách v autobusu MHD jsem ale z rozhlasu nezaslechl, ku svému překvapení, o labuti nic. Na poslední zastávce jsem se zeptal jakési nerudné čínské babičky, kdy bude Labuť. Prý nebude. Plánkům v autobuse nevěř, hochu. Vylezl jsem z autobusu někde na kraji čtyřmilionového města, a protože do odletu zbývaly jen tři hodiny, musel jsem si vzít taxi. Na první pohled by se zdálo, že tři hodiny do odletu je dost času. Z místa, kam jsem dojel to ale autem trvalo víc než hodinu a půl. O ceně se radši nebudu zmiňovat. 

      Mojí jedinou radostí byl blížící se Peking. Ze čtyř čínských leteckých společností, které jsem dosud vyzkoušel, byly Shanghai airlines suverénně nejlepší co do servisu, ceny, dokonce i místa na nohy. A to i přesto, že tenhle let byl operován mým neoblíbeným Boeingem 737-800. Podtrženo a sečteno, tečka první části výletu mnohonásobně předčila první část výletu samotnou. I když budu muset na jaře do Harbinu ještě jednou, už teď vím, že se mi nebude moc chtít. Nejen, že se mi tam podělalo, co mohlo, nadto Harbin  považuju za nafouknutou bublinu, která navíc nikdy nepraskne, protože kdyby praskla, provincii Řeky Černého draka by toho už mnoho nezbylo. Snad jen můj milovaný Malý Hinggan ( 小兴安岭 - o něm někdy na jaře ).

Pokračování zítra. Pekingu nebudu věnovat takovou pozornost, aby byl prostor pro další témata.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 2.

      No, je další pěkné ráno a a já píšu další kousek tripreportu.

      Tak tedy hostel v Harbinu... Kromě toho, že tam byla první dvě hodiny mého pobytu moc hezká recepční, která pořád chválila mojí čínštinu (nemohl jsem nezačít přemýšlet, proč), a pohodlná postel, toho hostel opravdu moc nenabízel (obecná kapitola o čínských toaletách ještě přijde, je připravená). Po pár hodinách strávených na vzduchu se mi navíc lehce začala zvyšovat teplota a cítil jsem se nedobře. I když se tam zrovna nacházelo pár fajn lidí ze skotska, kteří mi nabízeli "drinking game", šel jsem spát.

Zhongyang Dajie

Zhongyang Dajie

Yang Zhening před Sv. Sofií ještě než zjistil, že je švorc

       Další dva dny pobytu v Harbinu byly asi můj vůbec mým nejhorším výletem. Všechny památky v Harbinu mě zklamaly. Slavný Chrám sv. Sofie byl o málo větší než kaple Na Trávníku, Zhongyang Dajie, slavná ulice v ruském stylu, je prostě jediná ulice, která si tak nějak celkově zachovala ruský ráz a je pravidelně uklízená. Harbinský ledový festival je docela hezký, ale za plné vstupné (450 Kč) opravdu nestojí. Nejsem velkým přítelem pestrobarevných neonů, spousta ledových soch a budov byla už silně poškozená. Stan ze zlatým hřebem festivalu, soutěžními sochami čínských umělců, se otevírá až na Čínský nový rok (nongli xinnian -  农历新年，nebo chunjie -  春节), kdy už budu dávno zase dál. 

      Katastrofu tohohle výletu podtrhovala zvýšená teplota, ztracená peněženka (k tomu víc nenapíšu, protože o tom nic nevím), islamistický spolubydlící ze Súdánu (který nesnážel Židy, což mi řekl v jedné z prvních vět jeho monologu - mj., hádejte, jaký spolubydlící se k nám přidal ještě týž den) a nenalezení knih k bakalářské práci. V Sofii, jakožto "uměleckém centru", prodávali celé čtyři knihy, přičemž pořizovací cena jedné knihy byla kolem třetiny mého měsíčního rozpočtu. Nakonec se jedna za rozumnou cenu našla, nejsem si ale moc jist, že mi s mojí prací pomůže...

Pokračování možná ještě dnes, pravděpodobněji zítra.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 1.

      Nevěděl jsem, co na blogu umístit dále. Materiálu je dost, ale rád bych, aby moje snažení mělo nějakou fazonu. Zrovna podnikám svůj první větší výlet po Číně, takže pár vět o něm, navíc téměř "live", by nemělo uškodit. Ze začátku to nebylo rozhodně veselé psaní (o to veselejší to bude čtení), postupem času ale očekávám vývoj výlučně pozitivní!

      Začnu třeba, jako začínají mistři žurnalisté v Rychnovském zpravodaji. 

      Ve středu 19.1.2011 jsem nasedl do druhé vozové třídy vlaku Čínských drah, Jiamusi - Yantai. Mojí první zastávkou mělo být hlavní město provincie Heilongjiang, slavný Harbin. Je slavný jednak tím, že je to nejstudenější velkoměsto Číny (každoročně se tu koná Harbinský ledový festival), jednak tím, že jeho centrum vystavěli Rusové. Málokdo ví, že Harbin je důležitá železniční křižovatka ležící na pověstné Východočínské železnici (dříve pod jménem Transmandžuská). Někteří naši legionáři se tudy vraceli domů. To když se moci v Rusku chopili bolševici a naši, podporujíce menševiky (většinou), to přes Moskvu opravdu neměli nejlepší. M.R. Štefánik v Harbinu založil jeden z prvních zastupitelských úřadů Československa. 

      Tak tedy nastoupil jsem do vlaku, druhá třída, cena v přepočtu kolem 200 korun za nějakých 500 kilometrů. Možná by se zdálo, že je to nízká cena. Vzhledem k tomu, že konfigurace míst k sezení je velkoprostorová 2+3, se sedadly proti sobě, se mi zdá spíš odpovídající. Čínsky se tahle třída jmenuje "yingzuo" (硬座), přeloženo do češtiny -  tvrdá sedačka. A tvrdá opravdu byla. Spolucestující byli ale milí, dávali mi hodně moc slunečnicových semínek a bonbónů. Těch sedm hodin s nimi bylo příjemných. Navíc sem si cvičil svoji prachmizernou čínštinu (jelikož se za ni stydím, namluvil jsem jim, že se ji učím teprve pár měsíců - přecejen je lepší poslouchat, jaký mám talent).

      První nesnáze přišly ale velice brzy po výstupu z vlaku. Teploměr na peronu ukazoval příjemných -25 stupňů, pro barvitost doplněných vydatným větrem. Vzal jsem si jen softshellovou bundu, a tak jsem to opravdu peprným slovem ocenil. Zvlášť, když jsem potom hledal autobus číslo 343, který měl má dovézt k 7km vzdálené univerzitní nemocnici, u níž mám zajištěné ubytování.

       Po hodině na vzdoušku  jsem konečně zastávku našel, k autobusu ale vedla fronta jako anakonda, po půlhodině čekání, kdy přijel jeden autobus, se ani nepohnula. Praskly mi nervy, hlasitě česky vykřiknuv, že Mao byl hajzl, jsem sedl do taxíku. Ten mě sice nedovezl, kam jsem potřeboval, trefil ale aspoň čtvrť, za což jsem mu vděčný. Svůj hostel jsem náhodou (jak už to u hostelů bývá) objevil. 

Pokračování zřejmě již zítra.

Čína a její blýštivě matné školství

      Za největšího českého pedagoga považujeme Komenského. Skandinávci si nejvíce považují nejspíš Grundtviga, Francouzi dost možná Rousseaua (už jenom proto, že to byl Francouz). Číňané dodnes nejvíce bezpochyby obdivují Konfucia (孔夫子). Proč by měl být člověk, který zemřel r.479 př.n.l., považován za nejlepšího a téměř bezvýhradně následováníhodného Učitele? Na to podle mě neexistuje smysluplná odpověď. Bezpochyby byl velký, ale zkuste si představit, že čeští učitelé argumentují svým studentům, kteří se odmítají naučit zcela zbytečně pětistránkový text o ničem, slovy: Ale Sokrates to tak řekl!

      Čeští učitelé na základních a zejména středních školách zhusta vzpomínají na minulé doby, kdy se studenti "uměli lépe učit", uměli toho nazpaměť více. Určitě by se jim líbilo v Číně. Tady je dovednost odříkávat něco zpaměti neobyčejně ceněná, učitel skrze studentovu recitaci pociťuje teplo "dobře vykonané práce", student se zase raduje z dobře vykonané práce, je respektován spolužáky, rodinou. Podle Maslowa mu tedy nic nechybí. Když se ale na typického čínského studenta podíváme zblízka, praští nás do nosu jeho fádnost. Ano, má obrovské znalosti v oblestech geografie (celosvětové - znají i ČR a Prahu! - ano, myslíme si, že jsme pupkem světa, ale kdo z nás zná třeba Shenzhen - desetimilionového konkurenta Hong Kongu, anebo Tianjin, téměř dvanáctimilionové město, jež bývalo R-U koncesí), čínské historie, matematiky (což je podle průzkumů hlavní bolest českých studentů), ale třeba s angličtinou, kterou se učí zpravidla od ještě dřívějšího věku než Češi, to mají na štíru. Po deseti letech memorování a čtení poměrně složitých textů nerozumí většinou rodilému mluvčímu ani slovo, o vlastní mluvě se ani nezmiňuji. Humanitní vědy kromě čínské historie - škoda mluvit. Filozofie se omezuje na Konfucia, Mocia, Mencia a Laozi. Ostatní znalosti jsou obsáhlé, připomínají ale spíše Zlaté stránky. Nic, co by se nedalo vyčíst z Wikipedie.

      Herbartistickou metodou se učí překvapivě i na většině univerzit, což je, v kombinaci se skromnými podmínkami a poměrně přísným a strohým režimem studentského života (většina čínských studentů bydlí na koleji po šesti a má teplou vodu přes ulici, koleje se obvykle zavírají ve 22:30), degraduje na střední školy. Ono důležité tvůrčí a svobodné klima na univerzitě prostě být musí. V Japonsku a Koreji už to pochopili - jejich univerzity jsou proto spolu s hongkongskými a taiwanskými v Asii celkem suverénně nejlepší. A dále rostou. Beijing University a Qinghua University - dvě nejlepší univerzitní zařízení v zemi se již sice také začínají umisťovat v mezinárodních žebříčcích (překvapivě hlavně v tom podle shanghaiských kritérií), ale pořád ne tak vysoko, jak by se na více než miliardovou a rychle bohatnoucí zemi slušilo a patřilo. Přestože roste počet vydaných publikací, patentů a vynálezů, oproti takovému Japonsku to všechno snažení pořád vypadá trochu africky. O regionálních univerzitách radši ani nemluvím, třeba ta, kde se učím já, Jiamusi University, nevydává prý vůbec žádné publikace. Takže - buď tu nastane oteplení jako v Japonsku, anebo Číně bude co do velmoci pořád nějaký krok scházet. Pouhá internacionalizace školských zařízení studenty ze zemí zejména třetího světa a Ruska, nestačí. Ve způsobu výuky, jaký tu panuje, cizí studenti stejně pracovitým mladým Číňanům konkurovat nemůžou.

Učit se, učit se, učit se.

 

Co je to Čína?

     Právě se nacházím v zemi, díky které již brzy v Zemi Vycházejícího Slunce nebude vycházet zhola nic. Především tahle země a můj pobyt v ní bude inspirací a tématem (alespoň ze začátku) mých příspěvků do tohoto blogu. Jsa si vědom komplikovanosti Číny, jakožto v současnosti toho nejhorčejšího (tenhle tvar je správně, to nehledejte) fenoménu, nemůžu jinak než zasvětit svůj první příspěvek nevážné, ale pravdivé definici.  

      Tak třeba Českou republiku bych definoval jako postmoderní marasmus se silně dekadentními rysy (o nich jsem sice nevěděl, ale mí konzervativní přátelé z Ruska a Indie mě na ně citlivě upozornili, jsouce v upřímném podivu, že Robert Rosenberg je v naší kotlině nazýván králem). Najít ale nějaký ten vševypovídající ismus pro Čínu je nelehký úkol. Po čtyřměsíčním pobytu a usilovném přemýšlení (pomáhal mi ještě L.P.Supera, elitní varšavský právník a hobby krotitel čínských byrokratů) se ne a ne dobrat ke kýženému výsledku. Jeden večer, při studiu frazeologismů  nato ale L.P. zničehonic kápnul - chińske gówno, jest to poprawna definicja! Ještě na gymnáziu by mi takovou definici nejspíš obili o můj dlouhý nos. Je to přece definice v kruhu. Zkuste si ale vymyslet něco výstižnějšího. 

      Abych ale hned z kraje nepůsobil protičínsky, upozorňuji na chybu v definici, tj. na mezeru v její všeobjímajícnosti. Ona především reflektuje neutěšenou situaci, kterou pocítí cestovatel při prvním, druhém, a jakémkoliv dalším kontaktu se zbožím a službami kdekoliv mimo jižní pobřeží, Šanghaj a Peking. Vůbec se z ní nic nedozvíte třeba o tisíce let staré a červenožlutozlaté kultuře, přátelskosti, podnikavém duchu a otevřeném srdci Číňanů. To se pokusím napravit v dalších příspěvcích, které brzy zveřejním. A až si koupím aparát, budu je dokonce kořenit obrázky.

再见

Prolog

      Nesnesitelnost pocitu vlastní výjimečnosti mi nakonec nalhala, že bych měl začít psát blog.  Tahle forma mi vlastně docela vyhovuje -  je už prověřená, tak proč bych nepsal. Jeden se nemusí vnucovat v papírové redakci a prostě si něco napíše. Jen tak, bez zodpovědnosti a svědomí.

      Protože jsem už přičichl ke spoustě věcí, ale žádnou jsem zatím zcela neovládl a žádné neporozuměl, bude můj blog tak nějak o všem. Bude možná hodně subjektivní, místy kostrbatý a neumný, tomu se ale pokusím vyhnout přirozenou elegancí v projevu. Ano, je dost možné, že forma drtivě porazí obsah. Připouštím i variantu, že forma a obsah svedou válku slepců, přičemž se neobjeví ani jednooký král. Budu rád za jakoukoliv reakci čtenářů, budu rád i za to, že se nějaký čtenář vůbec objeví. Především budu rád za korekce. Nesnáším pravopisné chyby. Často je dělám, ale ve svém textu je zřídka vidím. Proto na ně budu rád upozorňován, ještě radši si je opravím, a vůbec nejradši budu za to, že mi bezchybnost mých článků dá mandát hlasitě a nevybíravě se vysmívat ortografickým a jiným chybám v článcích druhých pisálků. 

Howght!