První asi tři dny jsem měl být v Pekingu sám - než přiletí Terka. Vybral jsem si ubytování nedaleko Lámova chrámu (雍和宫 - yonghegong) v asi nejvyumělkovanějším hutongu Beixin. Měl jsem štěstí na vynikající spolubydlící z Irska, Taiwanu a Japonska. Zajímavé rozhovory hlavně se čtyřicetiletým antičínsky laděným Taiwancem jsou pro mě doposud jedněmi z nejzajímavějších. Tvrdil, že všichni Číňané jsou nevzdělaná pakáž (přičemž on sám pracuje pro IBM a jeho angličtina byla jednoduše excelentní - prý nikdy nebyl v anglicky mluvící zemi) a mně řekl, že se učím čínsky stejně jenom proto, že Čína bude jednou mocná. Sám sobě jsem nevěřil, když jsem odpovídal něco ve stylu, že mě velmi zajímá čínská kultura (protože o ní nevím de facto nic). Náš interes k čínštině je stejně přímý a pragmatický, jako politika ČLR, kterou všichni na západě tak rádi, tak lacině (čas od času ale oprávněně) a tak šosácky kritizujeme, říkal. Zajímavá analogie.
Protože jsem nechtěl navštívit ty nejhlavnější památky vícekrát, rozhodl jsem se, že před příjezdem Terky budu chodit po méně známých věcech. Vybral jsem si Vojenské muzeum (军事博物馆 - junshi bowuguan), olympijské budovy a hlavně jsem jen tak bloumal po Pekingu, abych se s ním seznámil. Musím říct, že jsem si ho hned oblíbil a zařadil po bok mých milovaných - Petrohradu, Krakova a Bělehradu. První večer jsem se taky potkal s Lukaszem, polským spolubydlícím z Jiamusi, a povečeřeli jsme spolu tofu na způsob hovězího. Tradičně mě dost pobavil svými historkami, kde školí Číňany svými žádostmi o reklamaci, nechává si volat vedoucí a majitele. Údajně potkal i jednoho maoistu, profesí také právníka, který tvrdil, že Čína jde špatnou cestou, protože ten důsledný autoritářský kapitalismus je přece něco úplně jiného, než o čem mluvil Velký Kormidelník. Revoluční pnutí by mělo zůstat. Prý to byl zajímavý rozhovor a dotyčný "żłutek" (pozn. polský ekvivalent pro rákosníka či rejžožrouta) prý neargumentoval zle. Minimálně lepší než pár ruských stalinistů, které známe z Jiamusi.
Žádné komentáře:
Okomentovat