Nevěděl jsem, co na blogu umístit dále. Materiálu je dost, ale rád bych, aby moje snažení mělo nějakou fazonu. Zrovna podnikám svůj první větší výlet po Číně, takže pár vět o něm, navíc téměř "live", by nemělo uškodit. Ze začátku to nebylo rozhodně veselé psaní (o to veselejší to bude čtení), postupem času ale očekávám vývoj výlučně pozitivní!
Začnu třeba, jako začínají mistři žurnalisté v Rychnovském zpravodaji.
Ve středu 19.1.2011 jsem nasedl do druhé vozové třídy vlaku Čínských drah, Jiamusi - Yantai. Mojí první zastávkou mělo být hlavní město provincie Heilongjiang, slavný Harbin. Je slavný jednak tím, že je to nejstudenější velkoměsto Číny (každoročně se tu koná Harbinský ledový festival), jednak tím, že jeho centrum vystavěli Rusové. Málokdo ví, že Harbin je důležitá železniční křižovatka ležící na pověstné Východočínské železnici (dříve pod jménem Transmandžuská). Někteří naši legionáři se tudy vraceli domů. To když se moci v Rusku chopili bolševici a naši, podporujíce menševiky (většinou), to přes Moskvu opravdu neměli nejlepší. M.R. Štefánik v Harbinu založil jeden z prvních zastupitelských úřadů Československa.
Tak tedy nastoupil jsem do vlaku, druhá třída, cena v přepočtu kolem 200 korun za nějakých 500 kilometrů. Možná by se zdálo, že je to nízká cena. Vzhledem k tomu, že konfigurace míst k sezení je velkoprostorová 2+3, se sedadly proti sobě, se mi zdá spíš odpovídající. Čínsky se tahle třída jmenuje "yingzuo" (硬座), přeloženo do češtiny - tvrdá sedačka. A tvrdá opravdu byla. Spolucestující byli ale milí, dávali mi hodně moc slunečnicových semínek a bonbónů. Těch sedm hodin s nimi bylo příjemných. Navíc sem si cvičil svoji prachmizernou čínštinu (jelikož se za ni stydím, namluvil jsem jim, že se ji učím teprve pár měsíců - přecejen je lepší poslouchat, jaký mám talent).
První nesnáze přišly ale velice brzy po výstupu z vlaku. Teploměr na peronu ukazoval příjemných -25 stupňů, pro barvitost doplněných vydatným větrem. Vzal jsem si jen softshellovou bundu, a tak jsem to opravdu peprným slovem ocenil. Zvlášť, když jsem potom hledal autobus číslo 343, který měl má dovézt k 7km vzdálené univerzitní nemocnici, u níž mám zajištěné ubytování.
Po hodině na vzdoušku jsem konečně zastávku našel, k autobusu ale vedla fronta jako anakonda, po půlhodině čekání, kdy přijel jeden autobus, se ani nepohnula. Praskly mi nervy, hlasitě česky vykřiknuv, že Mao byl hajzl, jsem sedl do taxíku. Ten mě sice nedovezl, kam jsem potřeboval, trefil ale aspoň čtvrť, za což jsem mu vděčný. Svůj hostel jsem náhodou (jak už to u hostelů bývá) objevil.
Pokračování zřejmě již zítra.
Anakondí fronta a hajzl Mao :D
OdpovědětVymazat