Z Jiamusi do Shanghaie, díl 2.

      No, je další pěkné ráno a a já píšu další kousek tripreportu.

      Tak tedy hostel v Harbinu... Kromě toho, že tam byla první dvě hodiny mého pobytu moc hezká recepční, která pořád chválila mojí čínštinu (nemohl jsem nezačít přemýšlet, proč), a pohodlná postel, toho hostel opravdu moc nenabízel (obecná kapitola o čínských toaletách ještě přijde, je připravená). Po pár hodinách strávených na vzduchu se mi navíc lehce začala zvyšovat teplota a cítil jsem se nedobře. I když se tam zrovna nacházelo pár fajn lidí ze skotska, kteří mi nabízeli "drinking game", šel jsem spát.

Zhongyang Dajie

Zhongyang Dajie

Yang Zhening před Sv. Sofií ještě než zjistil, že je švorc

       Další dva dny pobytu v Harbinu byly asi můj vůbec mým nejhorším výletem. Všechny památky v Harbinu mě zklamaly. Slavný Chrám sv. Sofie byl o málo větší než kaple Na Trávníku, Zhongyang Dajie, slavná ulice v ruském stylu, je prostě jediná ulice, která si tak nějak celkově zachovala ruský ráz a je pravidelně uklízená. Harbinský ledový festival je docela hezký, ale za plné vstupné (450 Kč) opravdu nestojí. Nejsem velkým přítelem pestrobarevných neonů, spousta ledových soch a budov byla už silně poškozená. Stan ze zlatým hřebem festivalu, soutěžními sochami čínských umělců, se otevírá až na Čínský nový rok (nongli xinnian -  农历新年，nebo chunjie -  春节), kdy už budu dávno zase dál. 

      Katastrofu tohohle výletu podtrhovala zvýšená teplota, ztracená peněženka (k tomu víc nenapíšu, protože o tom nic nevím), islamistický spolubydlící ze Súdánu (který nesnážel Židy, což mi řekl v jedné z prvních vět jeho monologu - mj., hádejte, jaký spolubydlící se k nám přidal ještě týž den) a nenalezení knih k bakalářské práci. V Sofii, jakožto "uměleckém centru", prodávali celé čtyři knihy, přičemž pořizovací cena jedné knihy byla kolem třetiny mého měsíčního rozpočtu. Nakonec se jedna za rozumnou cenu našla, nejsem si ale moc jist, že mi s mojí prací pomůže...

Pokračování možná ještě dnes, pravděpodobněji zítra.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 1.

      Nevěděl jsem, co na blogu umístit dále. Materiálu je dost, ale rád bych, aby moje snažení mělo nějakou fazonu. Zrovna podnikám svůj první větší výlet po Číně, takže pár vět o něm, navíc téměř "live", by nemělo uškodit. Ze začátku to nebylo rozhodně veselé psaní (o to veselejší to bude čtení), postupem času ale očekávám vývoj výlučně pozitivní!

      Začnu třeba, jako začínají mistři žurnalisté v Rychnovském zpravodaji. 

      Ve středu 19.1.2011 jsem nasedl do druhé vozové třídy vlaku Čínských drah, Jiamusi - Yantai. Mojí první zastávkou mělo být hlavní město provincie Heilongjiang, slavný Harbin. Je slavný jednak tím, že je to nejstudenější velkoměsto Číny (každoročně se tu koná Harbinský ledový festival), jednak tím, že jeho centrum vystavěli Rusové. Málokdo ví, že Harbin je důležitá železniční křižovatka ležící na pověstné Východočínské železnici (dříve pod jménem Transmandžuská). Někteří naši legionáři se tudy vraceli domů. To když se moci v Rusku chopili bolševici a naši, podporujíce menševiky (většinou), to přes Moskvu opravdu neměli nejlepší. M.R. Štefánik v Harbinu založil jeden z prvních zastupitelských úřadů Československa. 

      Tak tedy nastoupil jsem do vlaku, druhá třída, cena v přepočtu kolem 200 korun za nějakých 500 kilometrů. Možná by se zdálo, že je to nízká cena. Vzhledem k tomu, že konfigurace míst k sezení je velkoprostorová 2+3, se sedadly proti sobě, se mi zdá spíš odpovídající. Čínsky se tahle třída jmenuje "yingzuo" (硬座), přeloženo do češtiny -  tvrdá sedačka. A tvrdá opravdu byla. Spolucestující byli ale milí, dávali mi hodně moc slunečnicových semínek a bonbónů. Těch sedm hodin s nimi bylo příjemných. Navíc sem si cvičil svoji prachmizernou čínštinu (jelikož se za ni stydím, namluvil jsem jim, že se ji učím teprve pár měsíců - přecejen je lepší poslouchat, jaký mám talent).

      První nesnáze přišly ale velice brzy po výstupu z vlaku. Teploměr na peronu ukazoval příjemných -25 stupňů, pro barvitost doplněných vydatným větrem. Vzal jsem si jen softshellovou bundu, a tak jsem to opravdu peprným slovem ocenil. Zvlášť, když jsem potom hledal autobus číslo 343, který měl má dovézt k 7km vzdálené univerzitní nemocnici, u níž mám zajištěné ubytování.

       Po hodině na vzdoušku  jsem konečně zastávku našel, k autobusu ale vedla fronta jako anakonda, po půlhodině čekání, kdy přijel jeden autobus, se ani nepohnula. Praskly mi nervy, hlasitě česky vykřiknuv, že Mao byl hajzl, jsem sedl do taxíku. Ten mě sice nedovezl, kam jsem potřeboval, trefil ale aspoň čtvrť, za což jsem mu vděčný. Svůj hostel jsem náhodou (jak už to u hostelů bývá) objevil. 

Pokračování zřejmě již zítra.

Čína a její blýštivě matné školství

      Za největšího českého pedagoga považujeme Komenského. Skandinávci si nejvíce považují nejspíš Grundtviga, Francouzi dost možná Rousseaua (už jenom proto, že to byl Francouz). Číňané dodnes nejvíce bezpochyby obdivují Konfucia (孔夫子). Proč by měl být člověk, který zemřel r.479 př.n.l., považován za nejlepšího a téměř bezvýhradně následováníhodného Učitele? Na to podle mě neexistuje smysluplná odpověď. Bezpochyby byl velký, ale zkuste si představit, že čeští učitelé argumentují svým studentům, kteří se odmítají naučit zcela zbytečně pětistránkový text o ničem, slovy: Ale Sokrates to tak řekl!

      Čeští učitelé na základních a zejména středních školách zhusta vzpomínají na minulé doby, kdy se studenti "uměli lépe učit", uměli toho nazpaměť více. Určitě by se jim líbilo v Číně. Tady je dovednost odříkávat něco zpaměti neobyčejně ceněná, učitel skrze studentovu recitaci pociťuje teplo "dobře vykonané práce", student se zase raduje z dobře vykonané práce, je respektován spolužáky, rodinou. Podle Maslowa mu tedy nic nechybí. Když se ale na typického čínského studenta podíváme zblízka, praští nás do nosu jeho fádnost. Ano, má obrovské znalosti v oblestech geografie (celosvětové - znají i ČR a Prahu! - ano, myslíme si, že jsme pupkem světa, ale kdo z nás zná třeba Shenzhen - desetimilionového konkurenta Hong Kongu, anebo Tianjin, téměř dvanáctimilionové město, jež bývalo R-U koncesí), čínské historie, matematiky (což je podle průzkumů hlavní bolest českých studentů), ale třeba s angličtinou, kterou se učí zpravidla od ještě dřívějšího věku než Češi, to mají na štíru. Po deseti letech memorování a čtení poměrně složitých textů nerozumí většinou rodilému mluvčímu ani slovo, o vlastní mluvě se ani nezmiňuji. Humanitní vědy kromě čínské historie - škoda mluvit. Filozofie se omezuje na Konfucia, Mocia, Mencia a Laozi. Ostatní znalosti jsou obsáhlé, připomínají ale spíše Zlaté stránky. Nic, co by se nedalo vyčíst z Wikipedie.

      Herbartistickou metodou se učí překvapivě i na většině univerzit, což je, v kombinaci se skromnými podmínkami a poměrně přísným a strohým režimem studentského života (většina čínských studentů bydlí na koleji po šesti a má teplou vodu přes ulici, koleje se obvykle zavírají ve 22:30), degraduje na střední školy. Ono důležité tvůrčí a svobodné klima na univerzitě prostě být musí. V Japonsku a Koreji už to pochopili - jejich univerzity jsou proto spolu s hongkongskými a taiwanskými v Asii celkem suverénně nejlepší. A dále rostou. Beijing University a Qinghua University - dvě nejlepší univerzitní zařízení v zemi se již sice také začínají umisťovat v mezinárodních žebříčcích (překvapivě hlavně v tom podle shanghaiských kritérií), ale pořád ne tak vysoko, jak by se na více než miliardovou a rychle bohatnoucí zemi slušilo a patřilo. Přestože roste počet vydaných publikací, patentů a vynálezů, oproti takovému Japonsku to všechno snažení pořád vypadá trochu africky. O regionálních univerzitách radši ani nemluvím, třeba ta, kde se učím já, Jiamusi University, nevydává prý vůbec žádné publikace. Takže - buď tu nastane oteplení jako v Japonsku, anebo Číně bude co do velmoci pořád nějaký krok scházet. Pouhá internacionalizace školských zařízení studenty ze zemí zejména třetího světa a Ruska, nestačí. Ve způsobu výuky, jaký tu panuje, cizí studenti stejně pracovitým mladým Číňanům konkurovat nemůžou.

Učit se, učit se, učit se.

 

Co je to Čína?

     Právě se nacházím v zemi, díky které již brzy v Zemi Vycházejícího Slunce nebude vycházet zhola nic. Především tahle země a můj pobyt v ní bude inspirací a tématem (alespoň ze začátku) mých příspěvků do tohoto blogu. Jsa si vědom komplikovanosti Číny, jakožto v současnosti toho nejhorčejšího (tenhle tvar je správně, to nehledejte) fenoménu, nemůžu jinak než zasvětit svůj první příspěvek nevážné, ale pravdivé definici.  

      Tak třeba Českou republiku bych definoval jako postmoderní marasmus se silně dekadentními rysy (o nich jsem sice nevěděl, ale mí konzervativní přátelé z Ruska a Indie mě na ně citlivě upozornili, jsouce v upřímném podivu, že Robert Rosenberg je v naší kotlině nazýván králem). Najít ale nějaký ten vševypovídající ismus pro Čínu je nelehký úkol. Po čtyřměsíčním pobytu a usilovném přemýšlení (pomáhal mi ještě L.P.Supera, elitní varšavský právník a hobby krotitel čínských byrokratů) se ne a ne dobrat ke kýženému výsledku. Jeden večer, při studiu frazeologismů  nato ale L.P. zničehonic kápnul - chińske gówno, jest to poprawna definicja! Ještě na gymnáziu by mi takovou definici nejspíš obili o můj dlouhý nos. Je to přece definice v kruhu. Zkuste si ale vymyslet něco výstižnějšího. 

      Abych ale hned z kraje nepůsobil protičínsky, upozorňuji na chybu v definici, tj. na mezeru v její všeobjímajícnosti. Ona především reflektuje neutěšenou situaci, kterou pocítí cestovatel při prvním, druhém, a jakémkoliv dalším kontaktu se zbožím a službami kdekoliv mimo jižní pobřeží, Šanghaj a Peking. Vůbec se z ní nic nedozvíte třeba o tisíce let staré a červenožlutozlaté kultuře, přátelskosti, podnikavém duchu a otevřeném srdci Číňanů. To se pokusím napravit v dalších příspěvcích, které brzy zveřejním. A až si koupím aparát, budu je dokonce kořenit obrázky.

再见

Prolog

      Nesnesitelnost pocitu vlastní výjimečnosti mi nakonec nalhala, že bych měl začít psát blog.  Tahle forma mi vlastně docela vyhovuje -  je už prověřená, tak proč bych nepsal. Jeden se nemusí vnucovat v papírové redakci a prostě si něco napíše. Jen tak, bez zodpovědnosti a svědomí.

      Protože jsem už přičichl ke spoustě věcí, ale žádnou jsem zatím zcela neovládl a žádné neporozuměl, bude můj blog tak nějak o všem. Bude možná hodně subjektivní, místy kostrbatý a neumný, tomu se ale pokusím vyhnout přirozenou elegancí v projevu. Ano, je dost možné, že forma drtivě porazí obsah. Připouštím i variantu, že forma a obsah svedou válku slepců, přičemž se neobjeví ani jednooký král. Budu rád za jakoukoliv reakci čtenářů, budu rád i za to, že se nějaký čtenář vůbec objeví. Především budu rád za korekce. Nesnáším pravopisné chyby. Často je dělám, ale ve svém textu je zřídka vidím. Proto na ně budu rád upozorňován, ještě radši si je opravím, a vůbec nejradši budu za to, že mi bezchybnost mých článků dá mandát hlasitě a nevybíravě se vysmívat ortografickým a jiným chybám v článcích druhých pisálků. 

Howght!