Intermezzo č. 3 - Zauralská argumentace

      Abych nepsal pořád jenom o Číně, rozhodl jsem se napsat pro změnu jednou něco u Rusech a o Rusku. Nějaký čas jsem tam už strávil, poznal jsem dost Rusů. Myslím, že mám jakous takous kvalifikaci napsat něco, o tak vehementně blikajícím a jako jablko sváru se tvářícím tématu. Jako formu volím dialog, vzpomenuv Platónova Euthydéma, první knihu napsanou jako dialog, kterou moje oči celou prošly. Myslím, že v tomhle příspěvku bude mít tahle forma opodstatnění.... Ne, roli moudrého Sókrata (nebo spíš tragéda?), který umně stírá všechny argumenty svých protivníků (nebo se spír jen odevzdaně ptá?) nebudu hrát já, ale fiktivní postava, jakýsi mix lidí s evropským myšlením. Západouralský protějšek zde sehraje rovněž fiktivní postava, pro změnu mix všech Rusek a Rusů zjednudošeně-ruského myšlení, které jsem dosud poznal (všichni, co takto přemýšleli, byli, nikoliv shodou okolností, zpoza Uralu, nejdelší geograficko-psychologické hracice na světě). Všechny hlášky "ruské" postavy jsem ale slyšel na vlastní uši. I když byly od různých lidí, neznamená to, že podobných rozporů v argumentaci se nedopouštěli i jako jednotlivci.

Naděžda: Nemám moc v lásce Ameriku.

Zdeněk: A proč?

N: Nevím, Američani jsou vychytralí, staví se pořád proti nám. Zbrojí a berou nám naše chytré hlavy.

Z: A vy nezbrojíte? 

N: Zbrojíme jenom kvůli nim. Máme špatné zkušenosti z druhé světové války. Všichni nás zradili a my jsme potom museli osvobozovat celou Evropu. Američani přišli, až když bylo hotovo. Myslím, že nám jste v Evropě dodnes vděční.

Z: To opravdu nejsme. Učili jste se ve škole o okupaci Československa? 

N: Já nevím. Nepamatuju se. Ale strejda tam pracoval a říkal, že to bylo moc fajn. Přivezl od vás moc pěkný skleněný lustry. Byly v kasárnách a stejně je prý už nikdo nechtěl. 

Z: To u nás radši neříkej, Naďo. Víš, u nás nikdo nebyl rád, že jste u nás byli. 

N: Evropa je zvrácená, nemáte mravní hodnoty. Pijete, fetujete a děláte to každý s každým.

Z: Cože?

N: Jo. Už nevěříte v Boha a jenom si užíváte. U nás člověk pracuje a nic za to nemá.

Z: Moc nerozumím souvislosti. Jenom je zajímavý, že my si o Rusku myslíme totéž. Když se u nás řekne Rusko, vodka bude asi první věc, co si každý vybaví. Zvrácenost mládeže u nás pociťují především znudění penzisti, a to nepřetržitě už desítky let. Přitom právě teď je u nás nejlíp...

N: Nojo, vám se to žije, jste malý stát.

Z: Patrně by se nikdo nezlobil, kdyby se Rusko rozdělilo na několik menších částí.

N: To by se vám hodilo, abyste mohli rozkrást naše bohatství! Nikdo z obyvatel si nepřeje rozdělení Ruska. Rusko je síla...

Z: Nepochybně jako stát sílu má. Ale třeba spousta etnik by si samostatnost přála - za všechny Tataři, Jakuti,... Navíc, opravdu si myslíš, že z nesmírného nerostného bohatství, kterým Rusko oplývá, dostávají lidé  dost? 

N: Nedostáváme. Za všechno můžou ty zatracený Židi, co seděj v Kremlu! A Putin!

Z: Moment, Putin? Jestli někdo vypadá Rusky, je to podle mě právě on.

N: Co ty víš o tom, jak má vypadat Rus. Vy Evropani jste hrozně chytří, rádi radíte, ale o realitě nevíte nic. Židi jsou vyčůraní. Jsou u nás všude. Všechno jim patří. Ještě že zavřeli Chodorkovskýho.

Z: Takže Židi odstranili Žida?

N: Cože? Nerozumíš tomu. Kdyby nám vládli opravdoví Rusové, žilo by se dobře. Jsme pracovití. Chce to pevnou ruku.

Z: Nemyslím si, že to chce právě pevnou ruku. Víš, už Masaryk psal...znáš přece Masaryka? Setkal se i s Tolstým.

N: Masaryk? Ne, neznám. Podívej se, já nemůžu vědět všechno. Učím se čínsky a to mi bere veškerý můj čas. Až dostuduju, chci pracovat v Pekingu, Šanghaji nebo u nás v Petrohradě a zabezpečit mámu. 

Z: To chápu. A co cestovat, plánuješ cestovat?

N: Určitě. Chci do Šanghaje a do Dubaje. Chtěla bych jezdit k moři. A nakupovat. V Rusku je draho a špatně se nakupuje. Proto se mi líbí v Číně. Číňani umí dobře šít, tak to se mi líbí. Jenom je to tady chudší než v Rusku. Vadí mi, že Číňani jsou jako králíci...všechno dělají v jedný místnosti. Ale nám, Rusům, se tady žije líp. 

Z: A co třeba Japonsko?

N: A co tam? Japonsko je chudý. Navíc pořád chce naše Kurily. 

Z: Japonsko? Chudý? Vždyť je to třetí největší ekonomika světa! A k těm Kurilám...na co je vlastně chcete? Pokud vím, nic tam není.

N: Vlastní krví jsme je zaplatili. Síla našich válečných hrdinů je vybojovala. Patří nám a naše vláda je moudře drží.

Z: No a kde chceš žít potom, po škole?

N: Asi tady, v Číně. 

Z: A proč se nepokusíš v zemi, kterou zachránili vaši úžasní hrdinové, radši něco vybudovat?

N: Jak? Jak? To nejde. Mám známou a ta mi vyřídí studium v Pekingu nebo Šanghaji, kde chci, a potom práci. Ahmed, ten z Palestiny, mi navíc zařídil, že můžu o prázdninách pracovat na Hainanu jako tanečnice. Budu u moře a budu tam mít spoustu oblečení zadarmo. 

Z: Super. Myslíš, že jsi na tu práci připravená?

N: Tak Rusky jsou nejhezčí na světě a Číňani jsou z nás úplně paf. Aby bylo jasno, tak se mi ale nelíběj, chtěla bych si v budoucnu vzít Američana nebo někoho z Evropy. Anebo aspoň nějakýho schopnýho Rusa. Musí mi ale napřed zaplatit dovolenou, abych se utvrdila, že mě má opravdu rád.

Z: Naděždo, myslím, žes mi právě vzala dost iluzí. I tak ti děkuju.

...když v tom se připojují další dva debatéři Sergej a Džamila. Sergej je fiktivní postava složená z lidově přímých, ale velmi srdečných Rusů, které jsem dosud poznal. Džamila je ambiciózní a velmi vzdělaná studentka, rovněž fiktivní, komponovaná jako výseč těch nejumnějších lidí, které jsem v Rusku měl tu čest potkat (shodou okolností byli téměř všichni z evropské části Ruska).

S: Naďa je kráva, neposlouchej ji. Je to cuchta z vesnice. Nikdy nikde nebyla a žije si ve svým akváriu.

N: Nejsem žádná kráva ty ochlasto. Akorát piješ a hřešíš. Jsi jako evropánek, co se zamerikanizoval.

D: Zdeňku, procesy, které se u nás odehrály, společnost rozdělily. Na východ od Uralu jsou lidé separovaní. Do Moskvy daleko, většina lidí se tam podívá jenom párkrát za život. Jestli vůbec. 

Z: Já nikoho neodsuzuju. Jen jsem si dosud nedokázel představit, že někdo takhle ještě může přemýšlet... 

S: Vždyť ti to říkám...holčičky se bojej, aby se nestaly alkoholičkama jako jejich matky, a tak radši nepijou vůbec. Jsou nudný. Pak se nechaj prvním zbouchnout, a ten je nakonec všechny do jedný pustí k vodě, pokud to není hodnej pravoslavínek.

N: Drž hubu!

D: Mně se taky líp mluví, Zdeňku, s Tebou...

Z: Díky. Upřímně řečeno se mi s Tebou taky nemluví špatně. Už se těším, až se sejdeme zase v Petrohradě. 

D: Jo, pryč odsud. Není tady moc tvůrčí prostředí.

Z: To není.

S: Stojí to tady za hovno, ale jsou tu dobrý holky. Ale taky ta lůza od Chabarovska, co mi tvrdí, že vypadám jako Žid. 

Z: Myslel jsem, že antisemitismu jste se vzdali podobně jako antigermanismu. 

D: K Němcům už mladá generace, díky bohu, nemá výhrady. V Petrohradě jich dost pracuje i studuje, ale jsou fajn. V Německu zase bydlí dost mladých Rusů. I těch, co to u nás vzdali.

N: Srabové, babička, napůl Kozačka, by z nich zvracela. Ale Dánsko je fajn. Na facebooku jsem získala kamarádku Dánku. Pozvala mě k sobě domů!

Z: Neříkala jsi mi včera, že Evropa je malá a všude stejná?

N: Nojo. Máte pravdu pane nejchytřejší. Samozřejmě všechno říkám špatně, protože ty jsi z Evropy, která všechno umí nejlíp. Abychom vám nepřestali posílat ropu a plyn...to byste se divili...

S: Potřebujeme Evropu a ona potřebuje nás.

D: Já jsem ráda, že k sobě aspoň my, studenti, máme blízko.

Z: To jsem taky rád. Doufám, že i naše média na tom zapracují a my zase objevíme, že hříchy vašich tátů a dědů už nejsou tak úplně pravda. 

S: Aby když přijede Spartak do Prahy nebo Varšavy, nevytáhli naši rowdies vlaječky s tankama a nápisama "Tak jsme tady zas!"

N: Myslím, že Rusko si vystačí samo. Jsme síla. Juchůůů.

A tak je možná dobře, že k nám spousta Moskvanů jezdí na dovolenou a že existuje u nás spousta cestovatelů, kteří netrpí předsudky, ledasco zkousnou, a jedou objevovat Rusko.

  

      

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 5.

      Tři dny utekly jako voda a já jsem už čekal na letišti na Terku. Přišel jsem dříve, ale letadlo bylo bohužel zpožděné, tudíž jsem o to déle potom poseděl na místě. Ale co. Terka nakonec dorazila a nastěhovali jsme se do dalšího hostelu blízko Wangfujingu (王府井), hlavní obchodní ulice Pekingu, která mě ale nijak nenadchla (zklamání mi trochu připomnělo pocit na Picadilly Circus). Jediné, co tam stálo za zmínku byla čínská děvčata oslovující bílé cizince, zda-li by s nimi nechtěli do baru "pokecat" anglicky, protože všechny ty dívky, světe div se, jsou studentkami Pekingské pedagogické univerzity (北京师范大学), kde se učí anglicky, a živý jazyk se musí procvičovat. Kdyby to aspoň byla zástěrka pro poskytování sexuálních služeb (které je v Číně nelegální, ale o tom později), dívky Vás ale zavedou do podniku, kde potom dostanete účet kolem dvou tisíc za tři čaje. Aby to nebylo tak nápadné, dívky se nabídnou, že ho s vámi mohou "share". Tohle je starý známý čínský trik, jen můj polský spolubydlící, který má jinak všechno zmáknuté, se nějak nachytal a byl nucen volat policii (musel volat policii jiného okrsku, protože místní byla pochopitelně podplacená, a nečinná). Ale to jsem   odbočil.

      S Terkou nás, jsouce poprvé v Číně, zajímaly především hlavní pekingské památky. Čekali jsme ale ještě na Hanku, která měla přiletět o tři dny později, a tak to opravdu nejslavnější jsme odkládali až na její příjezd. Nicméně něco jsme prošli, něco ochutnali a bylo dobře. Musím prozradit, že nejlepší zážitek z těchto tří dní pro mě nebyl ani Lámův chrám (雍和宫), ani jiné dřevostavby (ano, spousta slavných čínských památek jsou dřevostavby - včetně třeba budov v Zakázaném městě  - 故宫), ale možnost pozorovat Terku, jak pomocí hůlek jí. Říkal jsem si, že musí mít velký hlad. I po obědě.  

      I další tři dny ale minuly dost neúprosně a my čekali na Hanku. Dostala bojový úkol dopravit se z letiště do města sama (zalhal jsem jí, že Terka přijela taky sama), což podle očekávání, díky výborně organizované pekingské MHD, hravě zvládla. Nás čekala opět změna hostelu.

      

Intermezzo č. 2 - Pravda o čínském jídle

      O čínské kuchyni se zhusta vypráví, že je nekonečně rozmanitá a nekonečně dobrá. Popravdě  řečeno, sám jsem tomu velice dlouho věřil. Čína je přece veliká země a bylo by nelogické, aby místní kuchyně byla jednotvárná. Už jenom při pohledu na mapu nám bude jasné, že něco jiného se jí na Hainanu a něco jiného v Himálajích. Obávám se, že pro nesinofily není realita až tak zajímavá.

      Předně by se mělo říct, že v čínské gastronomii dochází v posledních dvou dekádách k zajímavému procesu, jakési globalizaci, se všemi nevýhodami které tento proces přináší. Pro vysvětlenou uvedu paralelu s naší gastronomií, která by mohla mít v diachronii určité shodné rysy. Tedy - v období tzv. 1. republiky patřila česká kuchyně mezi jednu z nejoblíbenějších (pravda, Čína ani státy jihovýchodní Asie nebyly ještě tehdy otevřeny světu) ve světě (rozuměj euroatlantickém prostoru, což byl onehdá ještě světový lídr všeho). Byla výživná, krásně podávaná, cizinci měli možnost si ji dopřávat v gotickém centru Prahy, československé elity si mohli zajít na skvělou valašskou specialitu do nějaké secesní vily v Beskydech. Problémem téhle kuchyně bylo, že její klenoty nebyly pro každého, resp. ta nejchutnější jídla se k člověku dostala párkrát do roka. Pak jsme si změnili režim (ano, opravdu hlavně sami, zeptejte se polských školáků, kteří se o tom na rozdíl od nás ve škole baví otevřeně)  a v tu ránu i ta nejposlednější uklizečka ve Škodových závodech si mohla v závodce dopřávat v jednom týdnu řízeček, gulášek i znojemskou. Jediný problém byl, že ona jídla se už interpretovala  v poněkud jiné podobě. Bylo potřeba se vejít do ceny, nakrmit ty stovky a tisíce hladových žaludků (a nerad bych zanedbal faktor postválečného syndromu hladu). Recepty se začaly nehorázným způsobem šidit. S kolektivizací zemědělství se vytratil i vztah jídla k místu (kterýžto trend je momentálně zase in, podporován  shora EU). S technologickým pokrokem a zintenzivňováním zemědělství se zcela přestala brát v úvahu sezónnost produktů (taková únorová žemlovka apod.). Prostě reputace české národní kuchyně byla ta tam (stejně jako ruská,  ale také britská), ba co víc, naše kuchyně se dostala do lidových slovesností některých okolních národů (od bandy Poláků, s nimiž jsem už za svůj život sdílel pokoj jsem si vyslechl...). S následky gastrozločinů z doby totality, ale také 90. let (příchod pseudopizzy, kvaziburgeru a meníčka za 49), se potýkáme dodnes. Pokaždé, když chceme jít u nás do restaurace, musíme si opravdu pečlivě vybírat. A v Číně je to podobné. Na severu není problém dostat většinu sečuánských specialit, lanzhouské tahané nudle dostanete v každém větším městě (v ČLR rozuměj od milionu nahoru), a pekingská kuchyně se spolu s celkovou centralizací stala základním kamenem čínské kuchyně. Drtivou většinu pekingských specialit dostanete kdekoliv - dokonce i v Tibetu. Zkrátka, pokud vám není úplně jedno, co jíte, musíte si dost vybírat. Přirozeně, čínská kuchyně má výhodu, že drtivá většina jídel vypadá jako více či méně barevná hromádka nasekaného čehosi. Tzn. suroviny, které používáte nemusí být až tak čerstvé (z pohledu majitele restaurace), host nemá takovou šanci nějaký problém zaregistrovat (nikdy nechoďte do čínské kuchyně na kukanou, chcete-li si pochutnat). Velká část jídel je silně kořeněná, což je typický znak kuchyní, kde byl problém se zachováním čerstvosti, popř. s nalezením čerstvé potraviny vůbec (kromě Číny třeba Indie, Bangladéš, ...). Euronacionalisticky řečeno - v Číně se odehrály a odehrávají, co se jídla týče, procesy, které se takové Francii a Itálii vyhly. Tyto elitní světové kuchyně mají čistší chuťovou linii, dynamičtější vývoj, a zakládají si na čerstvosti potravin. I co do zdraví jsou na tom jinak než kuchyně Říše Středu (mj. opravdu nechápu, kde se vzal mýtus, že je to velmi zdravá kuchyně - musíte si vybírat podobně jako u nás).

      Abych ale jen nehanil - čínská kuchyně má jedno obrovské, zajímavé a barvité plus. A sice filosofii. Když se podíváme na naši současnou mainstreamovou kuchyni, a zkusíme pro ni vymyslet nějaké motto, napadne nás nejčastěji něco ve stylu "zaplácnout žaludek", někteří možná vzpomeneme na parodii na reklamu
od Suchánka a Genzera, kde tučná postava proplouvá pod hladinou prostřední číslicí sta procent. U Číňanů je to jinak. Kupříkladu taková práce s masem - ve většině jídel, pokud jsou vůbec masová, je maso nakrájeno na drobné nudličky. Vy maso cítíte v každičkém soustu. Máte požitek jako z masového jídla, ale masa se nespotřebuje tolik, vy do žaludku dostanete spíš rýži a zeleninu. Je to nejenom zdravé, ale i ekologické, dokonce bych řekl humánní. V historii čínského zemědělství, a tedy i kuchyně, to vůbec vyhrála rostlinná výroba před živočišnou. Už ve starověku Číňané věděli, že účinnější je vypěstovat plodinu a tu sníst, než vypěstovat plodinu a z ní nakrmit zvíře, které potom, dá-li nějaký bůh, vyroste. Ano, toto se nevyvinulo náhodou. Na vždy přelidněném východě Číny, nebylo jiné varianty. Narozdíl od našich evropských kultur (všimněme si, kolik našich běžných plodin je původem z Ameriky) si Čína dokázala poradit sama, a rozhodně s grácií. Z mála masa (a někdy z mála vůbec) dokázala vytvořit poklady. Třeba můj nejoblíbenější recept, nudličky à la ryba (yu xiang rousi - 鱼香肉丝), svou chutí a vůní vytváří lehoučkou iluzi ryby, aniž by bylo cokoliv z ryby použito. Nepředstavujte si těžkou a blátivou chuť kapra v trojobalu, ale lehkou vůni jakoby čerstvé rybky v omáčce sladkokyselé chuti.
      Závěrem netřeba cokoliv říkat. Nejlepší je ochutnat všechny kuchyně světa. Nakonec stejně nejlíp vařila babička.
    

Příště pokračování cestopisu.
      

      

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 4.

      První asi tři dny jsem měl být v Pekingu sám - než přiletí Terka. Vybral jsem si ubytování nedaleko Lámova chrámu (雍和宫 - yonghegong) v asi nejvyumělkovanějším hutongu Beixin. Měl jsem štěstí na vynikající spolubydlící z Irska, Taiwanu a Japonska. Zajímavé rozhovory hlavně se čtyřicetiletým antičínsky laděným Taiwancem jsou pro mě doposud  jedněmi z nejzajímavějších. Tvrdil, že všichni Číňané jsou nevzdělaná pakáž (přičemž on sám pracuje pro IBM a jeho angličtina byla jednoduše excelentní - prý nikdy nebyl v anglicky mluvící zemi) a mně řekl, že se učím čínsky stejně jenom proto, že Čína bude jednou mocná. Sám sobě jsem nevěřil, když jsem odpovídal něco ve stylu, že mě velmi zajímá čínská kultura (protože o ní nevím de facto nic). Náš interes k čínštině je stejně přímý a pragmatický, jako politika ČLR, kterou všichni na západě tak rádi, tak lacině (čas od času ale oprávněně) a tak šosácky kritizujeme, říkal. Zajímavá analogie.

      Protože jsem nechtěl navštívit ty nejhlavnější památky vícekrát, rozhodl jsem se, že před příjezdem Terky budu chodit po méně známých věcech. Vybral jsem si Vojenské muzeum (军事博物馆 - junshi bowuguan), olympijské budovy a hlavně jsem jen tak bloumal po Pekingu, abych se s ním seznámil. Musím říct, že jsem si ho hned oblíbil a zařadil po bok mých milovaných - Petrohradu, Krakova a Bělehradu.  První večer jsem se taky potkal s Lukaszem, polským spolubydlícím z Jiamusi, a povečeřeli jsme spolu tofu na způsob hovězího. Tradičně mě dost pobavil svými historkami, kde školí Číňany svými žádostmi o reklamaci, nechává si volat vedoucí a majitele. Údajně potkal i jednoho maoistu, profesí také právníka, který tvrdil, že Čína jde špatnou cestou, protože ten důsledný autoritářský kapitalismus je přece něco úplně jiného, než o čem mluvil Velký Kormidelník. Revoluční pnutí by mělo zůstat. Prý to byl zajímavý rozhovor a dotyčný "żłutek" (pozn. polský ekvivalent pro rákosníka či rejžožrouta) prý neargumentoval zle. Minimálně lepší než pár ruských stalinistů, které známe z Jiamusi. 

Intermezzo č. 1 - Tomio Okamura a heilongjiangský lid vs. Rómové

      Tenhle příspěvek vznikl víceméně díky článku stále populárnějšího byznysmana a lidového filozofa, Tomia Okamury. Článek se jmenoval "Buďme politicky nekorektní!" (http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html) a pojednával o ledasčem. Mj. o Rómech. V kostce nám pan Okamura píše, že tahle menšina, by se o sebe měla více postarat a sama se zasazovat o restauraci svojí reputace. Obsah mi přijde trochu zjednodušující, ale to není tak podstatné. V zásadě mluví (a já předpokládám, že si jej čtenář taky přečte, proto odkaz) o něčem, co nás všechny trápí a, jsouce aktivními občany, o čem soustavně přemýšlíme a přicházíme s různými nápady, případně modelovými řešeními. Mým cílem není interpretovat onu úvahu, ale nahlédnout na realitu, o které autor píše, z perspektivy prostředí, ve kterém se právě nacházím. 

      V Jiamusi, mém univerzitním městě, panují přes zimu teploty dosahující nezřídka -30°C. Ulice jsou přesto plné pouličních prodavačů, obyčejně lidí, kteří žijí někde na předměstí, které ale nevypadá jako předměstí někde u nás (třeba takové Slezské Předměstí v Hradci Králové, nebo Černý Most v Praze). Spíše připomíná nějakou hodně chudou vesnici, ještě bědnější, než jsou vesnice našich krajanů v Banátu, ale zase o něco úhlednější než rómskou vesnici zvanou "Mekiko sity" ve Spišském Podhradí. Tihle lidé toho moc nemají. Stát, sice vedený komunistickou stranou, ekonomicky vzato ale dost specificky kapitalisticky, jim negarantuje nic. Ani důchod, ani zcela bezplatnou zdravotní péči (což poznáte hned při jejich prvním veselém úsměvu).  Přesto  denně, není-li zrovna jeden ze státních svátků, zejména chunjie (春节), Svátky Jara, stojí za svým stolečkem, v budce, nebo za svojí nákladní tříkolkou a prodávají ty své placičky, taštičky a špejličky.
      Myslím, že už teď je čtenáři úplně jasné, o co se jedná. Teď tu à la modrý pták vychválím pracovité Číňany, kteří se dřou pro halíř a zavrhnu všechny líné a nepracující, tj. parazitující na našem sociálním systému, v tomto případě Rómy (doteď nevím, proč vlastně nepíšu cikány - doteď, a to už jsem četl něco teorií nevím, co je správněji). Ano, ale jenom částečně. Skutečně si myslím, že je potřeba, jakkoliv se to v dnešní době nenosí, smeknout před odoloností a pracovitostí Číňanů, kteří se denně lopotí, aby si zajistili živobytí. Heilongjiang je drsná provincie a co neprodáte, vám zůstane a shnije spolu s vaší chatrčí nebo bytem. To, co tu vidím, se zdá jako řešení, použiji hnusného sousloví, "rómské otázky". Sociální dávky zrušit a adaptovat společnost na podobný model (ano, dospěl jsem k názoru, že podobný názor u nás zastává nezanedbatelný počet lidí). Podle mě je přesvědčení, že by to vyšlo, způsobené nezvážením všech faktorů. Suše a pragmaticky konstatuji, že by to u nás zvýšilo index kriminality řádově a snížilo kvalitu našeho života o nepředstavitelný krok vzad.
      Pan Tomio Okamura má stoprocentní pravdu, že Rómové se budou muset začít sami snažit. Tím spíš, že se jemu samotnému povedlo z nuly stát jedničkou, ačkoliv ani nevěděl, jestli je Čech, nebo Japonec. Rómové  tvrdí, že nejsou cikáni, ale Rómové. Oni mohou jít kupředu. My, obyvatelé téhož státu (co víme, že nejsme gádžové), se ale nesmíme ukvapovat a podléhat rychlým řešením, která máme na usmolených papírcích ať už v kapse nalevo, nebo v kapse napravo. Číňané by řekli  manman lai (慢慢来 - ).

      Abych dostál poslední větě prvního odstavce - Rómové nejsou Číňané a Česká republika není Čínská lidová republika.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 3.

      Ačkoliv jsem sliboval, že budu doplňovat příspěvky ze svého skromného výletu pravidelně, neplánované blokády Blogspotu (a žádné free proxy mi nepomohly) a definitivní ztráta konzistence polotekuté výplně LCD mého notebooku mi bohužel tuhle možnost odepřely. Z cesty jsem již zpět, ale když už jsem seriál započal, pokusím se jej nějak důstojně zakončit. Byť možná v trochu jiné formě.

      Skončil jsem někde u sv. Sofie v Harbinu. K Harbinu bych toho už moc psát neměl. Nalepilo se mi tam na paty půl kila herkulesu. Nejenže jsem měl horečku, súdánského antisemitisticky zaměřeného spolubydlícího v hostelu, ale ztratil jsem i peněženku s rozpočtem na měsíc. Klika, že jsem vytáhnul předtím platební kartu. Už jsem se moc těšil do Pekingu.

      V den odjezdu moje smůla, dalo by se říct, ale místo vytracení vygradovala. Stonaje, mi bylo jedno, že nemám zhola nic ke svojí bakalářské práci, myslel jsem už jenom na Peking. Ještě pár hodin, a bude mi o dvacet stupňů tepleji. Podle letáčku, který mi v hostelu dali, jsem měl dojet autobusem k hotelu Labuť ( 天鹅 ), odtud letištním autobusem za 20 CNY na Taiping, mezinárodní letiště Harbinu. Po devadesáti minutách v autobusu MHD jsem ale z rozhlasu nezaslechl, ku svému překvapení, o labuti nic. Na poslední zastávce jsem se zeptal jakési nerudné čínské babičky, kdy bude Labuť. Prý nebude. Plánkům v autobuse nevěř, hochu. Vylezl jsem z autobusu někde na kraji čtyřmilionového města, a protože do odletu zbývaly jen tři hodiny, musel jsem si vzít taxi. Na první pohled by se zdálo, že tři hodiny do odletu je dost času. Z místa, kam jsem dojel to ale autem trvalo víc než hodinu a půl. O ceně se radši nebudu zmiňovat. 

      Mojí jedinou radostí byl blížící se Peking. Ze čtyř čínských leteckých společností, které jsem dosud vyzkoušel, byly Shanghai airlines suverénně nejlepší co do servisu, ceny, dokonce i místa na nohy. A to i přesto, že tenhle let byl operován mým neoblíbeným Boeingem 737-800. Podtrženo a sečteno, tečka první části výletu mnohonásobně předčila první část výletu samotnou. I když budu muset na jaře do Harbinu ještě jednou, už teď vím, že se mi nebude moc chtít. Nejen, že se mi tam podělalo, co mohlo, nadto Harbin  považuju za nafouknutou bublinu, která navíc nikdy nepraskne, protože kdyby praskla, provincii Řeky Černého draka by toho už mnoho nezbylo. Snad jen můj milovaný Malý Hinggan ( 小兴安岭 - o něm někdy na jaře ).

Pokračování zítra. Pekingu nebudu věnovat takovou pozornost, aby byl prostor pro další témata.