Dva kamarádi

      Jeden nemůže být jezevcem, i když k tomu má sklony. Čas od času je potřeba se vydat na procházku alespoň po Xuefu Lu. A procházet se sám taky není úplně parádní. Zvlášť v zimním počasí by jeden mohl chytit sezónní depresi. Je proto dobré mít ve fiendlistech pár dobrých kamarádů, kteří jsou vždycky s to jednoho doprovodit. Zhening má takové kamarády dva. Oba jsou Číňané a vytváří dost podivnou kontradikci světonázorů.  

      Huang Xi (皇西 - jméno pozměněno) je kluk z rodiny, kde maminka je snad čistou příslušnicí menšiny Hui (回) a tatínek je většinový, tedy Han (汉). Má dva sourozence, jednoho mladšího a jednoho staršího. Tatínek je inženýr a pracuje jako strojvedoucí. Xi z toho má slušný benefit, velkou slevu na vlakové jízdné po celé Číně. Tenhle kluk bydlí v metropolitní oblasti Tianjinu (天津) a v Jiamusi se učí na strojaře. Jeho největší láskou jsou vlaky. Když mu pan Yang ukazoval sites Škody Transportation, byl unesen, co se v malé zemi dá vyrobit třeba do města nebo jeho podzemí v tak malé zemi, kde vládne více než jedna strana, a tudíž by tam měl být nepořádek. Když Zhening shodil národní hrdost a ukázal ještě firemní stránky Pesy Bydgość a Newagu Nowy Sacz, byl Xi úplně u vytržení a poprosil pana Yanga alias Zheninga o pomoc při získání stipendia na magisterské studium v České republice nebo Polsku. Jelikož tento ambiciózní hoch ještě řádně neukončil ani bakalářský stupeň a plánuje tak učinit až příští rok, nezbývá než čekat. Uvidí se, jestli je to reálná cesta. 

      Dlužno říct, že Huang Xi dříve skálopevně a dnes docela pevně věřil a věří komunistům. Je hrdým čekatelem na členství ve straně. Na rozdíl od dřívějška však toto čekatelství není ani tak důsledkem vnitřního přesvědčení, jako pragmatickým počinem. Jinými slovy - věří, že strana setrvá u moci, ale už tolik nevěří všemu, co s ním strana "myslí upřímně". I když rozhodně není žádným rebelem a všechna rozhodnutí strany, která vyplují na veřejnost a stávají se diskutovaným tématem i mezi cizinci, před Zheningem hájí. Možná i dlouhé přátelství s Zheningem a jeho v Číně již nepřítomným géniem Su Kaiqunem (苏凯群) jemně ovlivnilo pragmatizaci jeho postoje ke straně, možná, nebo spíš, to bylo několik měsíců, které jeho starší bratr prožil v Anglii, coby pracovník na stavbě tratě vysokorychlostní železnice. I když tam pro něj bylo nestoudně draho, některých věcí si tam nemohl nevšimnout a nemohl o nich doma nezpravit všechny, koho by nepotkal. Xi se stal na opět bohatším na informace. 

      Podobně jako Su Kaiqun, i Huang Xi má intimní život. Má dívku. Je to jeho bývalá spolužačka ze střední školy. V současnosti žije a učí se v Šanghaji, což je kolem tří hodin letu od Jiamusi (podobně jako z Prahy do Madridu). Vídají se vždycky o zimních a letních prázdninách a ročně spolu tráví okolo třiceti nocí. Letos Xi udělal výjimku a zajel se za svojí přítelkyní podívat i na začátku listopadu, kdy slaví narozeniny. Jel tam, aby s ní mohl strávit jednu noc, tzn. na otočku. Pochopitelně všechno platil. Protože je grand a protože je v Číně pro Číňana tak těžké najít si ženský protějšek, platil celou legraci sám. Stála ho kolem pěti tisíc yuanů. Moc potřeboval, aby všichni přátelé jeho vyvolené viděli, že to není sociální případ. Jak sám říká, je nevysoký a má docela tmavý obličej, sociální status si musí vydobývat penězi. Jeden by ho politoval. Je to výjimečně čestný člověk, který jednomu pomůže, kdykoliv může a je schopen si upravit celovečerní program jenom proto, aby mohl povečeřet s panem Yangem a trochu s ním popracovat.

      Oproti tomu, Dong Nao (冻脑), druhý vynikající přítel Zheninga, je zavilý kritik kompletně celé "čínské cesty", tak jak ji představoval Mao i tak, jak ji představoval Deng a dodnes představuje Hu. Je to tvrďák z Hefei (合肥), což je hlavní město chudé a lidnaté provincie Anhui (安徽). Už na studiu na střední škole měl problémy. Ne s režimem. Ten kritizuje jenom před kamarády. Byť je až zbytečně přísným kritikem (přece jenom úplně všechno být v Číně, a snad s výjimkou KLDR nikde, špatně v žádném případě nemůže), nicméně svoji zemi kritizuje hlavně před svými zahraničními kamarády. Jednak ho to zajímá, jednak s ním, na rozdíl od většiny čínských vrstevníků, souhlasí. V době, kdy byl na střední se ale střetl s mafií. Triády (三合会) jsou tradiční čínskou mafiánskou strukturou a jako každá taková, se jim nejvíce daří v chudých regionech a obrovských městech (i když by se to mohlo zdát, ani v případě Číny to neznamená, že by byli úplně všude). Anhui je snad s výjimkou dynamicky se (ale až v poslední době) hlavního města díra jako řemen, čili triádě tam kvete byznys jedna radost. Je velmi těžké odhadnout, nakolik, a zda vůbec, je triáda infiltrovaná do strany. Policie v Číně moc nefunguje, proto tu je kriminalita na evropská měřítka velmi vysoká. Naštěstí se to většinou netýká cizinců, kteří po světě obyčejně hlásají nesprávnou teorii, jak není Čína bezpečná. Dong Nao ví o tom své. Klasická situace. Zbil provokatéra, který si myslel, že si může dovolit všechno a ke každému. Dong Nao, malý, ale svalnatý a mrštný človíček, mu svůj postoj vysvětlil velice hbitě. Ve výsledku na tom ale velmi prodělal, protože se musel skrývat doma, moc nevycházet a jelikož měl a má mozek a uměl a umí plynně anglicky a chtěl se dostat na univerzitu, nezbylo mu, než se odebrat ke studiím do nějaké vzdálené díry. Kdo by ho hledal v Jiamusi? Možná lhal a možná ne. Jeho otec se do Jiamusi ale přestěhoval také. 

      Dong Nao je taky strojař. Neplánuje studium v zahraničí, protože by na to ani v případě získání nějakého stipendia neměl prostředky. Plánuje dostudovat v Číně, vydělat nějaké peníze nejdříve v Hefei, kam by se rád triumfálně vrátil a dal do držky každému, který by se mu chtěl pomstít (v Jiamusi buduje nejenom znalostní základnu). Pak se nicméně odebere do Šanghaje, kde to teď frčí. A pak do Austrálie nebo USA. Proč? Protože svoboda. Tak drahá a nesamozřejmá věc. Dong Nao soudí, že svoboda vede k pravdě. Byl ostatně prvním, který se mě ptal, jak se dá dostat na stránky Freetibet. Ačkoliv já osobně spoustu věcí, které se tam píšou moc nemusím a nemyslím si, že by buddhistická teokracie, kde mladé hošíky oholí, vyholí a přinutí meditovat, bude tím pravým rájem, myslím si, že pročíst si něco o takovém postoji může pomoct při budování vlastního úsudku. 

          Není to jen tak, být v Číně chudým a mít rád svobodu. Není divu, že tenhle správný kluk, který je úplně stejně čestným a věrným kamarádem, jako Huang Xi, nemá žádnou životní družici a ani na dalekém horizontu se pořád nic neobjevuje. On sám soudí, že v Austrálii nebude problém nějakou švarnou přistěhovalkyni z Asie (jak sám říká, je realista a nic jiného než Asiatku s ohledem na proporce mít nemůže) si najde. 

Oběma borcům ze srdce popřejme, aby se jim dostalo kýžené budoucnosti.

Kanada dvakrát jinak

      Minule jsme vychválili pana Yanga do nebes, ale aby bylo jasno, zase takový borec to není. Tuhle mu volal starý kamarád z Guiyangu (贵阳). Na čínská jména jeden nemá paměť, ale říká si taky Aaron. Prý Yangu, nechceš si vylepšit čínštinu? Mám pro Tebe perfektní program na večer. Kontakt s Číňany, spousta zábavy a bude nás zajímat taky Tvůj názor. Tomu se nedá odolat. Schůzka byla domluvená na 7 hodin večer. Dalo se čekat cokoliv - od společného vaření - oblíbené kratochvíle čínských studentů, přes panelovou diskuzi o životě na západě, až po polštářovou bitvu. I tuhle legrácku, kterou mají prý rádi všichni východoasijští manažeři, pan Yang zažil, a nutno podotknout, že se mu líbila. Nicméně - ke knihovně dorazil o trochu později, což jde rozhodně proti jeho zvyklostem. Známé i neznámé tváře čínských studentů poslušně stály a upřeně se dívaly směrem, odkud měl jejich (staro)nový kamarád přijít. Když přišel, jali se ho mlčky vést na "místo činu". Pan Yang vůbec netušil, kam kráčí, ale přesto se těšil na novou zkušenost.
      Zavedli ho nedaleko, do obytné čtvrti vedle karaoke barů a hodinových hotelů. Vyšli do druhého patra ošklivého bytového domu a zašli do bytu, kde byla spousta ovoce, malé dítě, jeho rodiče, posléze tedy přibyl pan Yang a kolem osmi čínských hochů, děvčat a neurčitých mladých lidí. Zdálo se, že rodinka, které evidentně byt patřil, je rodinou některého z mladých lidí. Všichni se pohodlně usadili v obývacím pokoji. Jelikož sofa bylo malé a vešel se tam jen pan Yang a jedna mladá Číňanka, seděli ostatní na malých stoličkách, takových, které jsou skoro ve všech levných čínských bistrech. Bylo zarážející, že všichni seděli dokola. Nedalo se nevšimnout vzhledu Zheningovy (křestní jméno pana Yanga) spolusedící. Měla drdol, v obličeji ani stopu po šminkách a i přes tragický výraz v očích se korektně usmívala. Sluníčkový člověk. Tady něco nehraje. V tom zašli do bytu dva postarší pánové a bylo jasno. Tohle bude o Bohu. Dívka vedle Zheninga vypadala jako katolička, ale nedůvěřivý pan Yang se bál nejhoršího. Tohle budou čínští evangelíci (新教). A také, že ano. Podivná, paskvilizující církev (sekta), která oblbuje především mladé lidi. Nejprve panu Yangovi sborově a falešně zazpívali píseň jak z Jehovovy hitparády: Vítej, milujeme Tě (欢迎你，大家爱你). Následovalo rozdání textů. Protože mši (setkání?) nebyl přítomen žádný pastor (těžko říct, jestli vůbec nějakého mají) a celé to vedl "skvělý" Zheningův kamarád Aaron, každý, včetně Zheninga samého, přečetl kousek textu, který pojednával o Židech, jakožto Bohem vybraném národu, který je nejskvělejší na světě, hodně toho vynalezl a je pro Číňany skvělým vzorem. Osazenstvo za každou přečtenou větou (i jednoslovný větný ekvivalent vnímali jako tezi) vykřiklo Ano! (对) nebo Amen! (阿门). Neexistoval systém odpovědí, každý si mohl zařvat, co chtěl. Celou dobu všichni jedli mandarinky, banány a jablka. Po půlhodině byla celá podlaha pokryta bioodpadem a pan Yang se cítil velmi, velmi nesvůj. Vedle sedící sluníčková slečna se k němu naklonila a pošeptala mu přátelsky do ucha, že Ježíš ho miluje (耶稣爱你!). Těžko říct, jestli atmosféra mohla ještě někam gradovat. Text sice nebyl hloupý, ale hloupé bylo jeho čtení a komentář každého po jeho dočtení. Osazenstvo se dožadovalo i názoru Západoevropana, ten ale odmítnul s tím, že se neuvěřitelně stydí a příště už docela určitě něco zajímavého všem poví. On by i onehdá našel pár slov. Je ale příliš kulantní.

      Příběh druhé kanady začíná paradoxně před dvěma lety, kdy Zhening poznal kamarádku své kamarádky, Ksenii. Byla to samozřejmě Ruska a jeden už si nepamatuje, z kterého města pocházela. Musel to být Birobidžan nebo Chabarovsk. Což je stejně úplně jedno. Totiž ta Ksenie měla přítele. Sympatického Rusa Dímu, který se chlubil tím, že je Lotyš a pořád měl potřebu ukazovat lotyšský pas. Ve skutečnosti to byl lotyšský Rus, jako Lotyš nevypadal a lotyšsky mluvit taky neuměl. Pro úplnou představu, dnes se pokouší pracovat v Chabarovsku a ten lotyšský pas mu je v gastarbeiter-friendly Ruské federaci spíš na obtíž. Nicméně měl Ksenii rád, bydlel s ní v pokoji a žili si tam hezky na jedné hromádce. Ona se učila (a nejspíš ještě dnes učí) na ekonomku, Díma nejprve získal diplom, dokazující akademický stupeň jeho specializace učitele čínštiny a angličtiny na univerzitě v Chabarovsku, po získání kteréhož se odebral na venkovskou jiamuskou univerzitu získat ještě reálné znalosti. Přesně tam se prostřednictvím další osoby s Zheningem seznámili. Několikrát hráli karty (dlužno podotknout, že se jim několikrát podařilo pana Yanga obehrát), pili ruský čaj a jedli čínské sušenky. Tenhle párek se moc s nikým nebavil, byl jaksi sám pro sebe. Skoro se dalo cítit, že evropského přítele přijali za kamaráda. Začali mu ukazovat všechny svoje fotky (všichni mladí Rusové si bůhvíproč myslí, že umí hezky fotit, a všechny jejich výtvory zajímají - co se týče jejich ruských přátel, zhusta mají pravdu). Především fotky SVATEBNÍ. Vzali se tak mladí, že Yang Zheninga, tehdy ještě nepříliš znalého ruských poměrů, to velmi překvapilo. Nicméně si zvyknul a začal to brát jako fakt. Konec konců přál mladému, sympatickému páru štěstí, protože v Čechách ani na Moravě skoro nikdo už nemá na to, aby se pustil v tak nízkém věku do tak odvážného joint-venture, jakým bezpochyby manželství je. Zhening prostě myslel na toleranci a krásný a barvitý svět, kde každý jiné barvy a jiného náboženství dospěje  ke štěstí svým vlastním způsobem.
      Po dvou letech, když se dobrodruh Yang vrátil do "svého" Jiamusi, Dímu už nezastihl. Ksenii ano. Zastihl ji podivně zapřaženou za ruského studenta prvního ročníku, který vypadal jako něco, co se nedá nazvat jinak, než ruským slovem неудачник. Asi je to jenom subjektivní názor, ale tragéd tak nevyzní. Zheninga jednoduše zarazilo, protože nechápal, kam se poděl ten idylický pár (dnes by věděl, že je to vlastně úplně jedno, že Ksjucha někdy s někým tvořila, anebo dokonce ještě tvoří s někým idylický pár). Jako rodilý obyvatel východočeského Lična, kde klevety hrají ve společenském životě prim, se Yang jal zjišťovat něco podrobnějšího o oné kauze. Hned první osoba, na kterou se kafruchtivý Ličeňan obrátil, sdělila, že Ksenie a Díma nikdy ve skutečnosti sezdáni nebyli a celá ta šaráda byla vymyšlená. Proč? Na koleji pro zahraniční studenty je stejně jako na ostaních kolejích v Jiamusi zakázáno soužití dvou osob opačného pohlaví v jednom pokoji, nejsou-li tyto dvě osoby řádně sezdány podle zákonů platných v zemi, odkud pocházejí. Tenhle stupidní předpis Dímu a Ksenii přiměl k tomu, že padělali všechny svoje dokumenty. Těžko říct, kolik za to dali, těžko říct, jestli jim to stálo za to, ale co nikdo nikdy nepochopí...proč ohlupovali kamaráda Yanga? A proč ten, hlupák, na to sám od sebe nepřišel?


Dá se příště přijít s něčím jiným, než další várkou ruských špeků? Uvidí se...

Borec Yang

Vážně se nebojíš letět do Charbinu Xianem MA-60 (pozn. čínským regionálním letadlem odvozeným od An-24)? Jak můžeš chodit v kraťasech, když je nula stupňů? Ty posiluješ? Vážně uběhneš na stadionu tolik okruhů? Jak to, že chodíš tak  strašně rychle? Ty jsi tak bílý a máš tak pěkné zuby! Ty se nebojíš jít sám na pohřebiště? Podobné vzdechy musí pan Yang poslouchat téměř denně. Je jiný vzhledově, liší se i svým vystupováním, oblékáním, stylem chůze, tím, že hůlky a tužku drží v levé ruce. Nikdo v celkem homogenním čínském prostředí si nedokáže představit, že něco lze dělat jinak. Na oběd se nemusí chodit v partě čtyř lidí, nebo v páru s přítelkyní, jeden si může vyjít přece jenom tak. V kraťasech si přece může každý chodit i v tom nejtřeskutějším mrazu, je to čistě jeho věc, a není třeba na jednoho ukazovat na ulici prstem ulepeným od tanghulu (糖葫芦, původně zimní pochoutka - ovoce na špejli namočené v něčem, co připomíná evropský karamel, ale když nemrzne, roztéká se to), popř. se přímo ptát, jestli jednomu není zima. Každý si to přece může vyzkoušet sám a udělat si obrázek.

Číňani jsou v tomhle směru velmi nepochopitelní. Obdivují všechno, co který západník dělá jinak a zároveň dobře, a přitom tvrdošijně prosazují věci, které se v Číně dělají dlouho, masově, a především masově blbě. Trilióny stereotypů omezují život lidem, kteří se nad nimi rozplývají, jako nad tou nejlepší tradicí. Tenhle paradox se nejvíce projevuje u mladých lidí, kteří se v duchu místních stereotypů samoposuzují, vlastně spíš samoodsuzují přiznáním vlastní nedokonalosti, která většinou tkví ve fyzické vadě, která jde proti diachronním zvyklostem. Pan Yang třeba sedí v knihovně a přisedne si k němu dívka (čert ví, jestli je to  jeho "božským" vzhledem nebo spíš tím, že jinde není místo). Tato dívka se dá s panem Yangem přirozeně do řeči (aby ne, čte si barevnou knížku plnou triviálních čínských textů, které jsou přece tak směšné), a po nějakém čase, kdy mu vyřkne svůj obdiv k jeho modrým očím a blonďatým vlasům (ač ani jedno tak úplně pan Yang nemá), se zeptá, zda-li mu nevadí, že se baví s dívkou, která je tmavá. Posedlost bílou barvou kůže, především potom u dívek, ne stále nějak z čínské společnosti nepodařilo vymýtit, opalováním se s gustem zkrášlují jen ty nejwesternizovanější dívky z jihu a bohatých měst na pobřeží. Nicméně, ta dívka v knihovně, je tmavá asi jako každý zdravý člověk, který chodí na ulici bez deštníku/slunečníku. Nemalé procento dívek jej nosí vlastně pořád. Tady v Heilongjiangu, kde ještě docela často sněží a prší, to platí dvojnásob. Tato dívka ho nenosí. Její, v očích čínských kluků osmahlý, obličej může značit, že je to vesnická dívka, která pomáhá rodičům na poli, kde se samozřejmě před sluncem nijak nechrání - jedná se tedy o plebs, který není radno brát. Nebo o sebe prostě odmítá dbát, což je taky škoda. V Číně se totiž hraje jen na ostentativní krásu (tu má pan Yang výhodu protože je bílý sám od sebe, navíc je vysoký!).  Navíc, osmahlé dívky samy sebe považují za ošklivé i kvůli jiným vadám a nošení deštníku/slunečníku už považují za zbytečné, protože už tím stejně nic nespasí. Nicméně k té konkrétní dívce - ve skutečnosti byly jedinou vadou na její kráse brutálně, ale brutálně zaneřáděné zuby. Pan Yang na ně sice moc nekoukal, za to se cítil jako poleptaný kyselinou, když ho do obličeje zasáhl snipersky přesný prsk přímo epochálního aromatu. Ostatně Yangův kamarád Wang si také hledal holku, která byla osmahlá přibližně jako on sám. Ta se ovšem musel přenést přes to, že Wang většinu roku žije v díře jménem Jiamusi, zatímco ona studuje v Šanghaji, čímž, i přes opálenost, je nositelem vyššího sociálního statusu. Pan Yang je v Jiamusi jenom na čas, jinak žije na západě ve velmi bohatém státečku, jehož prezident, jak bylo řečeno minule, nějakou zvláštní shodou náhod velmi často figuruje v legračních příhodách. Nicméně je to super stát a Yang je super, sexy, atd.

Jak bylo řečeno v prvním odstavci, Zhening (křestní jméno pana Yanga) se rozhodl trávit některé večery v posilovně. I tam ho potkala vtipná příhoda. Zdvihal na lavičce svoji obvyklou dávku (pro Evropana málo, pro Číňana moc), když tu se ho zeptal jeden z mála čínských přítomných sportsmenů, jak je možné, že zdvihá takovou dávku? Zheninga ovšem otázka od tohohle člověka velmi zarazila. Tenhle borec má totiž zcela určitě o dvacet kilo méně. Vydrží skákat devadesát minut bez přestávky přes švihadlo, přičemž ne úplně pomalu, načež si jde dát dvě stě kliků, což doráží frekvenčním cvičením s lehkými činkami. Jak může obdivovat lamu, která sama od sebe, protože se narodila větší, zvedá víc? Ale nebyl by to Zhening, kdyby odpověděl, co si doopravdy myslí. Chce to roky tvrdé dřiny, a budeš jako já. 

O čem příště? Uvidíme...

The Spirit of Czech

Před dvěma lety jsem jel s polským géniem, čerstvým advokátem  a šlechticem L. P. Superou po Jiamusi Volkswagenem Jettou  jedné z místních taxislužeb do centra města, kam nás pozval místní zkorumpovaný učitel mezinárodního obchodu Guan Guocai na okoštovat pravé chongqingské huoguo (重庆火锅) do vůbec nejelitnějšího podniku, který tu je k mání. Po cestě nám rádio hlásilo loupež století - prezident Klaus ukradl prémiovou propisku při návštěvě Chile. Tehdy jsem byl hrozně rád, že se místní plebs (老百姓chachacha) konečně dozvěděl i od někoho jiného, že Československo již neexistuje. Pan prezident nám udělal perfektní reklamu, a to za pomoci vlastní nepozornosti (všimněte si půvabného kryptoklausismu za použití prefixu ne-). Před pár dny jsem jel znovu po Jiamusi o něco sešlejším VW Jettou místní taxislužby směrem k o poznání obyčejnějšímu podniku prodávajícímu ne moc dobré, ale za to levné huoguo. Jel jsem sám, třebaže tahle lahůdka, která zpočívá ve vaření různých druhů mas, salátů, hub, atd. v několika nálevech, se konzumuje v podstatě povinně ve skupině více lidí. Zdrcen nepřítomností L. K. S. jsem seděl v jettě ponořen do vlastních hlubokých myšlenek, když v tom jsem uslyšel z rádia sebestředný a mužný hlas prezidenta Klause:"...kdybych ho chyt´, tak bych mu dal pár facek!" Ano, Kikina komentoval drtivý atentát plastovou pistolkou, který spáchal prostinký dělník, byv jsa přesvědčen, že předvádí bohulibý happening. Taxikář mě požádal o hbitý překlad Klausova vznešeného komentáře. Přišlo mi to hloupé, ale taxikář byl typ čínského jokera, co plive z okna a všem světlovlasým bílým lidem říká, že Putin je super. Zasmáli jsme se společně. Včera jsem potkal Ping Dongjina (jméno je pozměněné - co kdyby), nového čínského kamaráda. Zaujal mě tím, že znal Pražské jaro, sovětskou okupaci Československa, Katyňský masakr, a pozor, znal také Opletala, Palacha a Zajíce (u toho dokonce věděl, že jeho příjmení znamená 兔子). Tihle tři mladí odvážní lidé pro mě byli vždycky spíš blázni, ale zřejmě jsem se spletl. O jejich činu dnes neví spousta obyvatel České republiky a tenhle student pocházející z nejchudší čínské provincie Anhui (安徽) o tom ví. Sice neznal Havla (což nezná ve světě skoro nikdo, jak si někteří sluníčkoví lidé v ČR myslí), ale jinak věděl snad všechno. Znal české pivo, slyšel o moravském vínu. Měl jsem z něj takovou radost, že jsem šel koupit ještě jednu lahev džusu. Až jsem si říkal, není tenhle kritik současného čínského režimu, který mě promptně požádal o evropskou IP, aby mohl přes VPN na freetibet.com, agent, co se snaží nachytat hloupé západní studenty při páchání protistátní činnosti. Jelikož je difúze protikomunistických názorů mezi místními studenty podstatně intenzivnější než před dvěma lety, konspirační variantu jsem zavrhl a hodlám s Dongjinem řešit podobné otázky i nadále. 

Příště napíšu pár vět o tom, proč je pan Yang skvělý..

Mírné oteplení

Z pacifistického pohledu českého venkovana, což já nepochybně jsem, vypadá spor mezi Čínou a Japonskem o pár ostrůvku (obklopených rybnatými vodami a nejspíš i ložisky zemního plynu) neobyčejně trapně. Je sice vcelku pochopitelné, že podobné území si chtějí nárokovat oba státy, méně se  však jednomu líbí z čínské strany fašounský, lokálně, v centrech největšího odporu aplikovaný bojkot japonských výrobků a převracení automobilů japonských značek (z nichž je většina stejně vyrobena v Číně, kromě toho jsou jejich pány samozřejmě z 99% Číňané), následkem čehož několik japonských společností prozatím uzavřelo svoje výrobní závody na území ČLR. Jelikož sleduji česká média, zhruba vím, co vzhledem k této problematice cítí průměrný Čech nebo jiný Evropan (The Guardian komentuje situaci ideově shodně jako třeba LN). A cítím potřebu něco dodat. 

Wang mi ještě před dvěma lety řekl, že Japonce by bylo nejlepší vybít za to, co provedli a předvedli v rámci někdejší okupace Číny. Prohlásil, že na Japonsku jsou dobrá jenom auta a holky (Číňanky ze severovýchodu jsou nejošklivější z celé země!). Letos tvrdí, že válka s Japonskem by se odehrát neměla za žádných okolností, protože v Heilongjiangu je spousta etnických Japonců, nebo alespoň polovičních Japonců. Tvrdí to i moje učitelka Li, která je stejně jako Wang členkou KS Číny. Čínské ozbrojené složky chrání japonské zastupující úřady a hodlá vše řešit snad jen na diplomatické úrovni. Že by obrat k lepšímu? 

Abych podpořil téma nastíněné poslední větou minulého příspěvku...všimnul jsem si masového úbytku kamerových systémů (电视系统), například tady v Jiamusi zmizely z městských autobusů. U nás na koleji z výtahů. Dobrá polovička jich ubyla z nádraží... I to je pro mě signál postupného oteplování a zvyšování kvality života tady. Nikdy bych tomu nevěřil, ale sledování a špiclování člověka ubíjí. Je to ten hnus z českých vesnic a maloměst, kdy někam přijdete a oni už o vás vědí. Recepční tady u nás nakoleji věděl, že máte rýmu, protože viděl, že za cestu z pátého patra do přízemí jste vypotřebovali 3 jednorázové kapesníky. Ruskému studentovi odmítli dát stipendium na navazující magisterské studium, protože prý moc pije. On do školy ale v životě pozdě nepřišel a byl pilný. Jen si pořád do pokoje nosil igelitové tašky s pivem. Jak se to asi dotyčný školský úředník mohl dovědět? Prostě klasický příklad zneužívání špiclovacích prostředků, které měly primárně sloužit k ochraně studentů na koleji (přesněji obav z obtěžování blonďatých Rusek studenty, kteří nemají rádi americké filmy o nevinnosti svého náboženství; tyto se ale rády obtěžovat nechají a počet obyčejných bitek je stejný s kamerami jako bez kamer). Dobře, že se to omezuje. Přelepit pusinky vesnickým a maloměstským klepnám a máme zaděláno na svobodu! 

Konec ruské demence II.: Sága přecijen pokračuje

      Můj nový spolubydlící není patriot. Nesnáší ďáďu Voloďu. To by nebylo nic divného. Není to ale velkoruský šovinista, pije jen jednou týdně (Rusové obvykle buď pijí o 106, nebo demonstrativně vůbec, což je také prasečí demence a snobismus v jednom), čili jsem pojal podezření, že se jedná o liberálního eurotýpka. Učí se a nikdy nedělal sambo nebo jiný bojový sport určený k likvidaci Kavkazců, případně zlých Američanů, jejichž jazyk většina mladých Rusů, navzdory svému přesvědčení, ve většině případů nezná. Ilja, můj nový spolubydlící, je trochu jiný. Dokonce šel i na vojnu a nikoho neuplácel, byť by jeho rodiče zřejmě byli s to potřebný obnos na úplateček splašit a synáčka trapně prožitého roku života uchránit. Že by změna oproti mým bohatým zkušenostem se zauralskými Rusy a jejich nebetyčným ignoranstvím? Že by model hloupého děcka, kterého rodiče v tupé honbě za titulem poslali do laciné Číny, aby získalo pozlátkový diplom nebyl tak úplně univerzální?

     No, ale pak jsem měl taky čest se seznámit s Iljovými kamarády, kteří mi zase rychle nabyté ideály vyrvali z mojí láskyplné a naivní náruče. Všechno je při starém a já jsem se v Jiamusi podruhé stal zarytým Evropanem individualistického typu s liberálním přístupem ke všem aktuálním problémům a v neposlední řadě antiklerikálem.... Ano, zatuchlý smrad pravoslavných chrámů, který se bůhvíproč lepí na svetry všech, i těch nejhezčích Rusek (možná je to jenom placebo, ale nemůžu si pomoct), mi dal vzpomenout na současné české katolické bláto, i díky kterému jsem se do Číny tolik těšil.   

       Jaké pak ale jeden v tomhle rozpoložení prožívá dilema, když mu naprosto tupý ruský venkovan, který po třech letech studia Čínštiny vyslovuje iniciálu j- jako [čž-], je vylepaný dohola, má odstáté uši a chutnají mu čínské cigarety i těch nejlevnějších značek, přinese jen tak nezištně misku naprosto skvělého akátového medu se slovy: "Jene, Ty jsi vážně třída. Kdykoliv budeš chtít, zajeď ke mně do Birobidžanu, všechno Ti ukážu a naložím Ti medu, kolik budeš chtít. Produkujeme ho kolem 1000 litrů!" Co mu mám říct, když jsem o něm až dosud smýšlel jako o největším idiotovi světa? Ten malý bitkař s plícemi českého čtyřicátníka je bezelstný jako dítě, absolutně upřímný a vřelý. Holka, které jsem se předtím vysmál, když jsem uslyšel její angličtinu mi podobným způsobem přináší další a další ruské mléčné čokoládky (v Číně, kde je čokoláda hnusná, dokonce ještě horší než "slavná" polská čokoláda) a nabízí k půjčení cestovní žehličku. Vůdce jedné party mi dává patrně nejlepší uzenou rybu, jakou jsem kdy jedl a já si pomalu začínám sypat popel na hlavu, chytaje se, aby toho nebylo málo, za nos. Co s tím? Proč mě hergot mají tak rádi? Vždyť přece nemůžou mít žádný důvod! Divná věc. Ale beru to s té lepší stránky. Jejich jednání je stereotypizující, byť vytvářející jiné stereotypy, než jsem očekával. Moje metodika jakožto rusisty v oblasti odkrývání široké ruské duše není úplně špatná!  

       A příště napíšu něco o nových příznacích demokracie na čínské periferii!

Po stopách pana Yang Zheninga, aneb po svých vlastních stopách

      No, a jsem zase v Jiamusi. Nečekaně, rychle, tiše. A to je dobře.

Vypadá to, že tenhle blog zase trochu ožije. Jen nevím, čím začít. Klasickým leteckým tripreportem? Adrenalin v Dashi 8, zmatečný přestup ve Vídni, málem zrušený let, následný, nakonec nedotažený rerouting přes Mnichov s kompenzací 60 éček, nakonec však přílet do Pekingu včas, dokonce i s kufry.  Schwechat není ideální úplně nejlepší letiště (gate nenabízí dostatečnou kapacitu ani pro pasažéry B767, což se pořád bere jako středně velké letadlo, byť se jedná o widebody), Austrian není úplně extra společnost, nabízí ale spolehlivě nejlepší catering, jaký jsem na palubě kdy zažil. No, ale co dál? Registrace letadel a load factor asi nikoho moc zajímat nebude (dobře - PRG-VIE 70%, VIE-PEK 100%), následné dva noclehy v Pekingu, kousek od Qianmenu (前门) a nekonečné procházky po stále méně gangsta  a více office Chaoyangu (潮阳) nebudou teprve tím pravým. Kancelářské budovy (jak mi tady chybí jednoslovný ekvivalent polského slova biurovec!) tu  v Chaoyangu ale opravdu rostou jako houby po dešti. Velké nejsou ani tak výškou - nejsme v Šanghaji - ale svými půdorysy. Nicméně to všechno je pro čtenáře asi tak zajímavé, jako slovenské nížiny na přelomu podzimu a zimy pro turistu.

Tak tedy, do Jiamusi jsem dorazil vlakem, a protože jsem v Pekingu viděl snad všechno, co stálo v mých očích za to (a...vlastně jsem ještě nebyl v artové čtvrti), nechtělo se mi tam čekat týden na první volný lístek na hard sleeper (硬卧，méně pohodlný ekvivalent české lehátkové třídy T6), a tak jsem si konšelsky dopřál soft sleepera (软卧，méně pohodlná varianta české staré lůžkové třídy Tourist), protože to pořád vyšlo levněji, než v Pekingu čekat. No, kdybych do toho ale započítal i ony dva noclehy a všechno, co jsem v Pekingu spotřeboval, kraťasy, které jsem si prostě musel koupit kvůli nesnesitelnému vedru, byla by na zvážení i ta letenka. Ale ne....to už bych dočista ztratil svůj cestovatelský status. Bývaly časy, a jaké krásné časy, kdy bych udělal všechno pro to, abych mohl dojet do Číny vlakem...

Podle slov Yiqian, mojí největší čínské kamarádky, se Jiamusi moc změnilo k lepšímu. Těšil jsem se. Samozřejmě jsem se co nejdříve po příjezdu musel setkat s kamarádem z nejvěrnějších, Wang Dongem, který mě okamžitě pozval na hot pot (火锅，takové, říkejme tomu čínské fondue) v opravdu královském formátu (750g masa na každého, sépie, výběr hub, salátů, samozřejmě nechybělo doufu (豆腐) a Sněhová vločka 雪花, Wangovo nejoblíbenější čínské pivo). Inu, mám co vracet. Ale abych se vrátil k Jiamusi - po otázce, jestli se Město zlodějů (贼城), jak se Jiamusi přezdívá, změnilo k lepšímu, se mi dostalo upřímné odpovědi, že ne. A je to tak. Všechno je tu hnusnější, včetně koleje, kde bydlím. Ona je sice pořád velice dobrá na čínské i pražské poměry, ale údržba tu moc nefunguje, takže je viditelně sešlejší, než před dvěma lety. Centrum je také hnusnější a stavební boom tu probíhá jen na předměstích ve formě stavby opravdu odporných  a na první pohled nekvalitních bytových komplexů. Jako by to ani nebyla ta současná, dynamická a pravičáckými médii opěvovaná kapitalistická Čína se svým spanilým volným trhem.

Musím říct, že velmi pozitivně hodnotím Wangovo přehodnocení vedení institutu zachování tváře vůči mně. Podívej se, Wangu, já vím, že tady operujou triády (三合会). Parta podezřele potetovaných chlápků mě zvala na večeři už před dvěma lety. Nabízeli mi auto, práci, nějaký holky...jenom tak. Neptal jsem se, co za to chtějí a nehodlal jsem to moc zjišťovat. Nabídl jsem výuku angličtiny a ruštiny jejich dětem a po dalších dvou večeřích (byly pokaždé skvělé) jsem radši nebral telefony. Wangu, taky vím, že tu prodávají v každé ujgurské restauraci drogy (především měkké). Taky vím, že celá Čína by mohla být shora osvícená červenou lucernou/růžovým lampionem, protože co tady se po nocích děje... Řekl jsem mu, že jsem četl i o zdejším výchovném zařízení.  A tak už se se mnou Wang baví, jako se sobě rovným a nejsem pro něj jen cizinec, před kterým musí Čína vypadat jako morálně neposkvrněná země plná pracovitých a čestných lidí.

Můj mandžuský westernový příběh pokračuje (mj. žánr mandžuský western skutečně existuje, viz třeba  asi nejnovější http://www.csfd.cz/film/238353-hodny-zly-a-divny/strana-6/) a věřím, že v něm najdu další nová dobrodružství a poznání (a taky si zlepším jazykové kompetence). Příště Vám napíšu pár řádek o MOŽNÉM KONCI RUSKÉ DEMENCE!  Za chyby se omlouvám, ale svoje texty si po sobě téměř nikdy nečtu. Až na to budu mít, budu si platit korektora. Howght!