Dva kamarádi

      Jeden nemůže být jezevcem, i když k tomu má sklony. Čas od času je potřeba se vydat na procházku alespoň po Xuefu Lu. A procházet se sám taky není úplně parádní. Zvlášť v zimním počasí by jeden mohl chytit sezónní depresi. Je proto dobré mít ve fiendlistech pár dobrých kamarádů, kteří jsou vždycky s to jednoho doprovodit. Zhening má takové kamarády dva. Oba jsou Číňané a vytváří dost podivnou kontradikci světonázorů.  

      Huang Xi (皇西 - jméno pozměněno) je kluk z rodiny, kde maminka je snad čistou příslušnicí menšiny Hui (回) a tatínek je většinový, tedy Han (汉). Má dva sourozence, jednoho mladšího a jednoho staršího. Tatínek je inženýr a pracuje jako strojvedoucí. Xi z toho má slušný benefit, velkou slevu na vlakové jízdné po celé Číně. Tenhle kluk bydlí v metropolitní oblasti Tianjinu (天津) a v Jiamusi se učí na strojaře. Jeho největší láskou jsou vlaky. Když mu pan Yang ukazoval sites Škody Transportation, byl unesen, co se v malé zemi dá vyrobit třeba do města nebo jeho podzemí v tak malé zemi, kde vládne více než jedna strana, a tudíž by tam měl být nepořádek. Když Zhening shodil národní hrdost a ukázal ještě firemní stránky Pesy Bydgość a Newagu Nowy Sacz, byl Xi úplně u vytržení a poprosil pana Yanga alias Zheninga o pomoc při získání stipendia na magisterské studium v České republice nebo Polsku. Jelikož tento ambiciózní hoch ještě řádně neukončil ani bakalářský stupeň a plánuje tak učinit až příští rok, nezbývá než čekat. Uvidí se, jestli je to reálná cesta. 

      Dlužno říct, že Huang Xi dříve skálopevně a dnes docela pevně věřil a věří komunistům. Je hrdým čekatelem na členství ve straně. Na rozdíl od dřívějška však toto čekatelství není ani tak důsledkem vnitřního přesvědčení, jako pragmatickým počinem. Jinými slovy - věří, že strana setrvá u moci, ale už tolik nevěří všemu, co s ním strana "myslí upřímně". I když rozhodně není žádným rebelem a všechna rozhodnutí strany, která vyplují na veřejnost a stávají se diskutovaným tématem i mezi cizinci, před Zheningem hájí. Možná i dlouhé přátelství s Zheningem a jeho v Číně již nepřítomným géniem Su Kaiqunem (苏凯群) jemně ovlivnilo pragmatizaci jeho postoje ke straně, možná, nebo spíš, to bylo několik měsíců, které jeho starší bratr prožil v Anglii, coby pracovník na stavbě tratě vysokorychlostní železnice. I když tam pro něj bylo nestoudně draho, některých věcí si tam nemohl nevšimnout a nemohl o nich doma nezpravit všechny, koho by nepotkal. Xi se stal na opět bohatším na informace. 

      Podobně jako Su Kaiqun, i Huang Xi má intimní život. Má dívku. Je to jeho bývalá spolužačka ze střední školy. V současnosti žije a učí se v Šanghaji, což je kolem tří hodin letu od Jiamusi (podobně jako z Prahy do Madridu). Vídají se vždycky o zimních a letních prázdninách a ročně spolu tráví okolo třiceti nocí. Letos Xi udělal výjimku a zajel se za svojí přítelkyní podívat i na začátku listopadu, kdy slaví narozeniny. Jel tam, aby s ní mohl strávit jednu noc, tzn. na otočku. Pochopitelně všechno platil. Protože je grand a protože je v Číně pro Číňana tak těžké najít si ženský protějšek, platil celou legraci sám. Stála ho kolem pěti tisíc yuanů. Moc potřeboval, aby všichni přátelé jeho vyvolené viděli, že to není sociální případ. Jak sám říká, je nevysoký a má docela tmavý obličej, sociální status si musí vydobývat penězi. Jeden by ho politoval. Je to výjimečně čestný člověk, který jednomu pomůže, kdykoliv může a je schopen si upravit celovečerní program jenom proto, aby mohl povečeřet s panem Yangem a trochu s ním popracovat.

      Oproti tomu, Dong Nao (冻脑), druhý vynikající přítel Zheninga, je zavilý kritik kompletně celé "čínské cesty", tak jak ji představoval Mao i tak, jak ji představoval Deng a dodnes představuje Hu. Je to tvrďák z Hefei (合肥), což je hlavní město chudé a lidnaté provincie Anhui (安徽). Už na studiu na střední škole měl problémy. Ne s režimem. Ten kritizuje jenom před kamarády. Byť je až zbytečně přísným kritikem (přece jenom úplně všechno být v Číně, a snad s výjimkou KLDR nikde, špatně v žádném případě nemůže), nicméně svoji zemi kritizuje hlavně před svými zahraničními kamarády. Jednak ho to zajímá, jednak s ním, na rozdíl od většiny čínských vrstevníků, souhlasí. V době, kdy byl na střední se ale střetl s mafií. Triády (三合会) jsou tradiční čínskou mafiánskou strukturou a jako každá taková, se jim nejvíce daří v chudých regionech a obrovských městech (i když by se to mohlo zdát, ani v případě Číny to neznamená, že by byli úplně všude). Anhui je snad s výjimkou dynamicky se (ale až v poslední době) hlavního města díra jako řemen, čili triádě tam kvete byznys jedna radost. Je velmi těžké odhadnout, nakolik, a zda vůbec, je triáda infiltrovaná do strany. Policie v Číně moc nefunguje, proto tu je kriminalita na evropská měřítka velmi vysoká. Naštěstí se to většinou netýká cizinců, kteří po světě obyčejně hlásají nesprávnou teorii, jak není Čína bezpečná. Dong Nao ví o tom své. Klasická situace. Zbil provokatéra, který si myslel, že si může dovolit všechno a ke každému. Dong Nao, malý, ale svalnatý a mrštný človíček, mu svůj postoj vysvětlil velice hbitě. Ve výsledku na tom ale velmi prodělal, protože se musel skrývat doma, moc nevycházet a jelikož měl a má mozek a uměl a umí plynně anglicky a chtěl se dostat na univerzitu, nezbylo mu, než se odebrat ke studiím do nějaké vzdálené díry. Kdo by ho hledal v Jiamusi? Možná lhal a možná ne. Jeho otec se do Jiamusi ale přestěhoval také. 

      Dong Nao je taky strojař. Neplánuje studium v zahraničí, protože by na to ani v případě získání nějakého stipendia neměl prostředky. Plánuje dostudovat v Číně, vydělat nějaké peníze nejdříve v Hefei, kam by se rád triumfálně vrátil a dal do držky každému, který by se mu chtěl pomstít (v Jiamusi buduje nejenom znalostní základnu). Pak se nicméně odebere do Šanghaje, kde to teď frčí. A pak do Austrálie nebo USA. Proč? Protože svoboda. Tak drahá a nesamozřejmá věc. Dong Nao soudí, že svoboda vede k pravdě. Byl ostatně prvním, který se mě ptal, jak se dá dostat na stránky Freetibet. Ačkoliv já osobně spoustu věcí, které se tam píšou moc nemusím a nemyslím si, že by buddhistická teokracie, kde mladé hošíky oholí, vyholí a přinutí meditovat, bude tím pravým rájem, myslím si, že pročíst si něco o takovém postoji může pomoct při budování vlastního úsudku. 

          Není to jen tak, být v Číně chudým a mít rád svobodu. Není divu, že tenhle správný kluk, který je úplně stejně čestným a věrným kamarádem, jako Huang Xi, nemá žádnou životní družici a ani na dalekém horizontu se pořád nic neobjevuje. On sám soudí, že v Austrálii nebude problém nějakou švarnou přistěhovalkyni z Asie (jak sám říká, je realista a nic jiného než Asiatku s ohledem na proporce mít nemůže) si najde. 

Oběma borcům ze srdce popřejme, aby se jim dostalo kýžené budoucnosti.

Kanada dvakrát jinak

      Minule jsme vychválili pana Yanga do nebes, ale aby bylo jasno, zase takový borec to není. Tuhle mu volal starý kamarád z Guiyangu (贵阳). Na čínská jména jeden nemá paměť, ale říká si taky Aaron. Prý Yangu, nechceš si vylepšit čínštinu? Mám pro Tebe perfektní program na večer. Kontakt s Číňany, spousta zábavy a bude nás zajímat taky Tvůj názor. Tomu se nedá odolat. Schůzka byla domluvená na 7 hodin večer. Dalo se čekat cokoliv - od společného vaření - oblíbené kratochvíle čínských studentů, přes panelovou diskuzi o životě na západě, až po polštářovou bitvu. I tuhle legrácku, kterou mají prý rádi všichni východoasijští manažeři, pan Yang zažil, a nutno podotknout, že se mu líbila. Nicméně - ke knihovně dorazil o trochu později, což jde rozhodně proti jeho zvyklostem. Známé i neznámé tváře čínských studentů poslušně stály a upřeně se dívaly směrem, odkud měl jejich (staro)nový kamarád přijít. Když přišel, jali se ho mlčky vést na "místo činu". Pan Yang vůbec netušil, kam kráčí, ale přesto se těšil na novou zkušenost.
      Zavedli ho nedaleko, do obytné čtvrti vedle karaoke barů a hodinových hotelů. Vyšli do druhého patra ošklivého bytového domu a zašli do bytu, kde byla spousta ovoce, malé dítě, jeho rodiče, posléze tedy přibyl pan Yang a kolem osmi čínských hochů, děvčat a neurčitých mladých lidí. Zdálo se, že rodinka, které evidentně byt patřil, je rodinou některého z mladých lidí. Všichni se pohodlně usadili v obývacím pokoji. Jelikož sofa bylo malé a vešel se tam jen pan Yang a jedna mladá Číňanka, seděli ostatní na malých stoličkách, takových, které jsou skoro ve všech levných čínských bistrech. Bylo zarážející, že všichni seděli dokola. Nedalo se nevšimnout vzhledu Zheningovy (křestní jméno pana Yanga) spolusedící. Měla drdol, v obličeji ani stopu po šminkách a i přes tragický výraz v očích se korektně usmívala. Sluníčkový člověk. Tady něco nehraje. V tom zašli do bytu dva postarší pánové a bylo jasno. Tohle bude o Bohu. Dívka vedle Zheninga vypadala jako katolička, ale nedůvěřivý pan Yang se bál nejhoršího. Tohle budou čínští evangelíci (新教). A také, že ano. Podivná, paskvilizující církev (sekta), která oblbuje především mladé lidi. Nejprve panu Yangovi sborově a falešně zazpívali píseň jak z Jehovovy hitparády: Vítej, milujeme Tě (欢迎你，大家爱你). Následovalo rozdání textů. Protože mši (setkání?) nebyl přítomen žádný pastor (těžko říct, jestli vůbec nějakého mají) a celé to vedl "skvělý" Zheningův kamarád Aaron, každý, včetně Zheninga samého, přečetl kousek textu, který pojednával o Židech, jakožto Bohem vybraném národu, který je nejskvělejší na světě, hodně toho vynalezl a je pro Číňany skvělým vzorem. Osazenstvo za každou přečtenou větou (i jednoslovný větný ekvivalent vnímali jako tezi) vykřiklo Ano! (对) nebo Amen! (阿门). Neexistoval systém odpovědí, každý si mohl zařvat, co chtěl. Celou dobu všichni jedli mandarinky, banány a jablka. Po půlhodině byla celá podlaha pokryta bioodpadem a pan Yang se cítil velmi, velmi nesvůj. Vedle sedící sluníčková slečna se k němu naklonila a pošeptala mu přátelsky do ucha, že Ježíš ho miluje (耶稣爱你!). Těžko říct, jestli atmosféra mohla ještě někam gradovat. Text sice nebyl hloupý, ale hloupé bylo jeho čtení a komentář každého po jeho dočtení. Osazenstvo se dožadovalo i názoru Západoevropana, ten ale odmítnul s tím, že se neuvěřitelně stydí a příště už docela určitě něco zajímavého všem poví. On by i onehdá našel pár slov. Je ale příliš kulantní.

      Příběh druhé kanady začíná paradoxně před dvěma lety, kdy Zhening poznal kamarádku své kamarádky, Ksenii. Byla to samozřejmě Ruska a jeden už si nepamatuje, z kterého města pocházela. Musel to být Birobidžan nebo Chabarovsk. Což je stejně úplně jedno. Totiž ta Ksenie měla přítele. Sympatického Rusa Dímu, který se chlubil tím, že je Lotyš a pořád měl potřebu ukazovat lotyšský pas. Ve skutečnosti to byl lotyšský Rus, jako Lotyš nevypadal a lotyšsky mluvit taky neuměl. Pro úplnou představu, dnes se pokouší pracovat v Chabarovsku a ten lotyšský pas mu je v gastarbeiter-friendly Ruské federaci spíš na obtíž. Nicméně měl Ksenii rád, bydlel s ní v pokoji a žili si tam hezky na jedné hromádce. Ona se učila (a nejspíš ještě dnes učí) na ekonomku, Díma nejprve získal diplom, dokazující akademický stupeň jeho specializace učitele čínštiny a angličtiny na univerzitě v Chabarovsku, po získání kteréhož se odebral na venkovskou jiamuskou univerzitu získat ještě reálné znalosti. Přesně tam se prostřednictvím další osoby s Zheningem seznámili. Několikrát hráli karty (dlužno podotknout, že se jim několikrát podařilo pana Yanga obehrát), pili ruský čaj a jedli čínské sušenky. Tenhle párek se moc s nikým nebavil, byl jaksi sám pro sebe. Skoro se dalo cítit, že evropského přítele přijali za kamaráda. Začali mu ukazovat všechny svoje fotky (všichni mladí Rusové si bůhvíproč myslí, že umí hezky fotit, a všechny jejich výtvory zajímají - co se týče jejich ruských přátel, zhusta mají pravdu). Především fotky SVATEBNÍ. Vzali se tak mladí, že Yang Zheninga, tehdy ještě nepříliš znalého ruských poměrů, to velmi překvapilo. Nicméně si zvyknul a začal to brát jako fakt. Konec konců přál mladému, sympatickému páru štěstí, protože v Čechách ani na Moravě skoro nikdo už nemá na to, aby se pustil v tak nízkém věku do tak odvážného joint-venture, jakým bezpochyby manželství je. Zhening prostě myslel na toleranci a krásný a barvitý svět, kde každý jiné barvy a jiného náboženství dospěje  ke štěstí svým vlastním způsobem.
      Po dvou letech, když se dobrodruh Yang vrátil do "svého" Jiamusi, Dímu už nezastihl. Ksenii ano. Zastihl ji podivně zapřaženou za ruského studenta prvního ročníku, který vypadal jako něco, co se nedá nazvat jinak, než ruským slovem неудачник. Asi je to jenom subjektivní názor, ale tragéd tak nevyzní. Zheninga jednoduše zarazilo, protože nechápal, kam se poděl ten idylický pár (dnes by věděl, že je to vlastně úplně jedno, že Ksjucha někdy s někým tvořila, anebo dokonce ještě tvoří s někým idylický pár). Jako rodilý obyvatel východočeského Lična, kde klevety hrají ve společenském životě prim, se Yang jal zjišťovat něco podrobnějšího o oné kauze. Hned první osoba, na kterou se kafruchtivý Ličeňan obrátil, sdělila, že Ksenie a Díma nikdy ve skutečnosti sezdáni nebyli a celá ta šaráda byla vymyšlená. Proč? Na koleji pro zahraniční studenty je stejně jako na ostaních kolejích v Jiamusi zakázáno soužití dvou osob opačného pohlaví v jednom pokoji, nejsou-li tyto dvě osoby řádně sezdány podle zákonů platných v zemi, odkud pocházejí. Tenhle stupidní předpis Dímu a Ksenii přiměl k tomu, že padělali všechny svoje dokumenty. Těžko říct, kolik za to dali, těžko říct, jestli jim to stálo za to, ale co nikdo nikdy nepochopí...proč ohlupovali kamaráda Yanga? A proč ten, hlupák, na to sám od sebe nepřišel?


Dá se příště přijít s něčím jiným, než další várkou ruských špeků? Uvidí se...

Borec Yang

Vážně se nebojíš letět do Charbinu Xianem MA-60 (pozn. čínským regionálním letadlem odvozeným od An-24)? Jak můžeš chodit v kraťasech, když je nula stupňů? Ty posiluješ? Vážně uběhneš na stadionu tolik okruhů? Jak to, že chodíš tak  strašně rychle? Ty jsi tak bílý a máš tak pěkné zuby! Ty se nebojíš jít sám na pohřebiště? Podobné vzdechy musí pan Yang poslouchat téměř denně. Je jiný vzhledově, liší se i svým vystupováním, oblékáním, stylem chůze, tím, že hůlky a tužku drží v levé ruce. Nikdo v celkem homogenním čínském prostředí si nedokáže představit, že něco lze dělat jinak. Na oběd se nemusí chodit v partě čtyř lidí, nebo v páru s přítelkyní, jeden si může vyjít přece jenom tak. V kraťasech si přece může každý chodit i v tom nejtřeskutějším mrazu, je to čistě jeho věc, a není třeba na jednoho ukazovat na ulici prstem ulepeným od tanghulu (糖葫芦, původně zimní pochoutka - ovoce na špejli namočené v něčem, co připomíná evropský karamel, ale když nemrzne, roztéká se to), popř. se přímo ptát, jestli jednomu není zima. Každý si to přece může vyzkoušet sám a udělat si obrázek.

Číňani jsou v tomhle směru velmi nepochopitelní. Obdivují všechno, co který západník dělá jinak a zároveň dobře, a přitom tvrdošijně prosazují věci, které se v Číně dělají dlouho, masově, a především masově blbě. Trilióny stereotypů omezují život lidem, kteří se nad nimi rozplývají, jako nad tou nejlepší tradicí. Tenhle paradox se nejvíce projevuje u mladých lidí, kteří se v duchu místních stereotypů samoposuzují, vlastně spíš samoodsuzují přiznáním vlastní nedokonalosti, která většinou tkví ve fyzické vadě, která jde proti diachronním zvyklostem. Pan Yang třeba sedí v knihovně a přisedne si k němu dívka (čert ví, jestli je to  jeho "božským" vzhledem nebo spíš tím, že jinde není místo). Tato dívka se dá s panem Yangem přirozeně do řeči (aby ne, čte si barevnou knížku plnou triviálních čínských textů, které jsou přece tak směšné), a po nějakém čase, kdy mu vyřkne svůj obdiv k jeho modrým očím a blonďatým vlasům (ač ani jedno tak úplně pan Yang nemá), se zeptá, zda-li mu nevadí, že se baví s dívkou, která je tmavá. Posedlost bílou barvou kůže, především potom u dívek, ne stále nějak z čínské společnosti nepodařilo vymýtit, opalováním se s gustem zkrášlují jen ty nejwesternizovanější dívky z jihu a bohatých měst na pobřeží. Nicméně, ta dívka v knihovně, je tmavá asi jako každý zdravý člověk, který chodí na ulici bez deštníku/slunečníku. Nemalé procento dívek jej nosí vlastně pořád. Tady v Heilongjiangu, kde ještě docela často sněží a prší, to platí dvojnásob. Tato dívka ho nenosí. Její, v očích čínských kluků osmahlý, obličej může značit, že je to vesnická dívka, která pomáhá rodičům na poli, kde se samozřejmě před sluncem nijak nechrání - jedná se tedy o plebs, který není radno brát. Nebo o sebe prostě odmítá dbát, což je taky škoda. V Číně se totiž hraje jen na ostentativní krásu (tu má pan Yang výhodu protože je bílý sám od sebe, navíc je vysoký!).  Navíc, osmahlé dívky samy sebe považují za ošklivé i kvůli jiným vadám a nošení deštníku/slunečníku už považují za zbytečné, protože už tím stejně nic nespasí. Nicméně k té konkrétní dívce - ve skutečnosti byly jedinou vadou na její kráse brutálně, ale brutálně zaneřáděné zuby. Pan Yang na ně sice moc nekoukal, za to se cítil jako poleptaný kyselinou, když ho do obličeje zasáhl snipersky přesný prsk přímo epochálního aromatu. Ostatně Yangův kamarád Wang si také hledal holku, která byla osmahlá přibližně jako on sám. Ta se ovšem musel přenést přes to, že Wang většinu roku žije v díře jménem Jiamusi, zatímco ona studuje v Šanghaji, čímž, i přes opálenost, je nositelem vyššího sociálního statusu. Pan Yang je v Jiamusi jenom na čas, jinak žije na západě ve velmi bohatém státečku, jehož prezident, jak bylo řečeno minule, nějakou zvláštní shodou náhod velmi často figuruje v legračních příhodách. Nicméně je to super stát a Yang je super, sexy, atd.

Jak bylo řečeno v prvním odstavci, Zhening (křestní jméno pana Yanga) se rozhodl trávit některé večery v posilovně. I tam ho potkala vtipná příhoda. Zdvihal na lavičce svoji obvyklou dávku (pro Evropana málo, pro Číňana moc), když tu se ho zeptal jeden z mála čínských přítomných sportsmenů, jak je možné, že zdvihá takovou dávku? Zheninga ovšem otázka od tohohle člověka velmi zarazila. Tenhle borec má totiž zcela určitě o dvacet kilo méně. Vydrží skákat devadesát minut bez přestávky přes švihadlo, přičemž ne úplně pomalu, načež si jde dát dvě stě kliků, což doráží frekvenčním cvičením s lehkými činkami. Jak může obdivovat lamu, která sama od sebe, protože se narodila větší, zvedá víc? Ale nebyl by to Zhening, kdyby odpověděl, co si doopravdy myslí. Chce to roky tvrdé dřiny, a budeš jako já. 

O čem příště? Uvidíme...

The Spirit of Czech

Před dvěma lety jsem jel s polským géniem, čerstvým advokátem  a šlechticem L. P. Superou po Jiamusi Volkswagenem Jettou  jedné z místních taxislužeb do centra města, kam nás pozval místní zkorumpovaný učitel mezinárodního obchodu Guan Guocai na okoštovat pravé chongqingské huoguo (重庆火锅) do vůbec nejelitnějšího podniku, který tu je k mání. Po cestě nám rádio hlásilo loupež století - prezident Klaus ukradl prémiovou propisku při návštěvě Chile. Tehdy jsem byl hrozně rád, že se místní plebs (老百姓chachacha) konečně dozvěděl i od někoho jiného, že Československo již neexistuje. Pan prezident nám udělal perfektní reklamu, a to za pomoci vlastní nepozornosti (všimněte si půvabného kryptoklausismu za použití prefixu ne-). Před pár dny jsem jel znovu po Jiamusi o něco sešlejším VW Jettou místní taxislužby směrem k o poznání obyčejnějšímu podniku prodávajícímu ne moc dobré, ale za to levné huoguo. Jel jsem sám, třebaže tahle lahůdka, která zpočívá ve vaření různých druhů mas, salátů, hub, atd. v několika nálevech, se konzumuje v podstatě povinně ve skupině více lidí. Zdrcen nepřítomností L. K. S. jsem seděl v jettě ponořen do vlastních hlubokých myšlenek, když v tom jsem uslyšel z rádia sebestředný a mužný hlas prezidenta Klause:"...kdybych ho chyt´, tak bych mu dal pár facek!" Ano, Kikina komentoval drtivý atentát plastovou pistolkou, který spáchal prostinký dělník, byv jsa přesvědčen, že předvádí bohulibý happening. Taxikář mě požádal o hbitý překlad Klausova vznešeného komentáře. Přišlo mi to hloupé, ale taxikář byl typ čínského jokera, co plive z okna a všem světlovlasým bílým lidem říká, že Putin je super. Zasmáli jsme se společně. Včera jsem potkal Ping Dongjina (jméno je pozměněné - co kdyby), nového čínského kamaráda. Zaujal mě tím, že znal Pražské jaro, sovětskou okupaci Československa, Katyňský masakr, a pozor, znal také Opletala, Palacha a Zajíce (u toho dokonce věděl, že jeho příjmení znamená 兔子). Tihle tři mladí odvážní lidé pro mě byli vždycky spíš blázni, ale zřejmě jsem se spletl. O jejich činu dnes neví spousta obyvatel České republiky a tenhle student pocházející z nejchudší čínské provincie Anhui (安徽) o tom ví. Sice neznal Havla (což nezná ve světě skoro nikdo, jak si někteří sluníčkoví lidé v ČR myslí), ale jinak věděl snad všechno. Znal české pivo, slyšel o moravském vínu. Měl jsem z něj takovou radost, že jsem šel koupit ještě jednu lahev džusu. Až jsem si říkal, není tenhle kritik současného čínského režimu, který mě promptně požádal o evropskou IP, aby mohl přes VPN na freetibet.com, agent, co se snaží nachytat hloupé západní studenty při páchání protistátní činnosti. Jelikož je difúze protikomunistických názorů mezi místními studenty podstatně intenzivnější než před dvěma lety, konspirační variantu jsem zavrhl a hodlám s Dongjinem řešit podobné otázky i nadále. 

Příště napíšu pár vět o tom, proč je pan Yang skvělý..

Mírné oteplení

Z pacifistického pohledu českého venkovana, což já nepochybně jsem, vypadá spor mezi Čínou a Japonskem o pár ostrůvku (obklopených rybnatými vodami a nejspíš i ložisky zemního plynu) neobyčejně trapně. Je sice vcelku pochopitelné, že podobné území si chtějí nárokovat oba státy, méně se  však jednomu líbí z čínské strany fašounský, lokálně, v centrech největšího odporu aplikovaný bojkot japonských výrobků a převracení automobilů japonských značek (z nichž je většina stejně vyrobena v Číně, kromě toho jsou jejich pány samozřejmě z 99% Číňané), následkem čehož několik japonských společností prozatím uzavřelo svoje výrobní závody na území ČLR. Jelikož sleduji česká média, zhruba vím, co vzhledem k této problematice cítí průměrný Čech nebo jiný Evropan (The Guardian komentuje situaci ideově shodně jako třeba LN). A cítím potřebu něco dodat. 

Wang mi ještě před dvěma lety řekl, že Japonce by bylo nejlepší vybít za to, co provedli a předvedli v rámci někdejší okupace Číny. Prohlásil, že na Japonsku jsou dobrá jenom auta a holky (Číňanky ze severovýchodu jsou nejošklivější z celé země!). Letos tvrdí, že válka s Japonskem by se odehrát neměla za žádných okolností, protože v Heilongjiangu je spousta etnických Japonců, nebo alespoň polovičních Japonců. Tvrdí to i moje učitelka Li, která je stejně jako Wang členkou KS Číny. Čínské ozbrojené složky chrání japonské zastupující úřady a hodlá vše řešit snad jen na diplomatické úrovni. Že by obrat k lepšímu? 

Abych podpořil téma nastíněné poslední větou minulého příspěvku...všimnul jsem si masového úbytku kamerových systémů (电视系统), například tady v Jiamusi zmizely z městských autobusů. U nás na koleji z výtahů. Dobrá polovička jich ubyla z nádraží... I to je pro mě signál postupného oteplování a zvyšování kvality života tady. Nikdy bych tomu nevěřil, ale sledování a špiclování člověka ubíjí. Je to ten hnus z českých vesnic a maloměst, kdy někam přijdete a oni už o vás vědí. Recepční tady u nás nakoleji věděl, že máte rýmu, protože viděl, že za cestu z pátého patra do přízemí jste vypotřebovali 3 jednorázové kapesníky. Ruskému studentovi odmítli dát stipendium na navazující magisterské studium, protože prý moc pije. On do školy ale v životě pozdě nepřišel a byl pilný. Jen si pořád do pokoje nosil igelitové tašky s pivem. Jak se to asi dotyčný školský úředník mohl dovědět? Prostě klasický příklad zneužívání špiclovacích prostředků, které měly primárně sloužit k ochraně studentů na koleji (přesněji obav z obtěžování blonďatých Rusek studenty, kteří nemají rádi americké filmy o nevinnosti svého náboženství; tyto se ale rády obtěžovat nechají a počet obyčejných bitek je stejný s kamerami jako bez kamer). Dobře, že se to omezuje. Přelepit pusinky vesnickým a maloměstským klepnám a máme zaděláno na svobodu! 

Konec ruské demence II.: Sága přecijen pokračuje

      Můj nový spolubydlící není patriot. Nesnáší ďáďu Voloďu. To by nebylo nic divného. Není to ale velkoruský šovinista, pije jen jednou týdně (Rusové obvykle buď pijí o 106, nebo demonstrativně vůbec, což je také prasečí demence a snobismus v jednom), čili jsem pojal podezření, že se jedná o liberálního eurotýpka. Učí se a nikdy nedělal sambo nebo jiný bojový sport určený k likvidaci Kavkazců, případně zlých Američanů, jejichž jazyk většina mladých Rusů, navzdory svému přesvědčení, ve většině případů nezná. Ilja, můj nový spolubydlící, je trochu jiný. Dokonce šel i na vojnu a nikoho neuplácel, byť by jeho rodiče zřejmě byli s to potřebný obnos na úplateček splašit a synáčka trapně prožitého roku života uchránit. Že by změna oproti mým bohatým zkušenostem se zauralskými Rusy a jejich nebetyčným ignoranstvím? Že by model hloupého děcka, kterého rodiče v tupé honbě za titulem poslali do laciné Číny, aby získalo pozlátkový diplom nebyl tak úplně univerzální?

     No, ale pak jsem měl taky čest se seznámit s Iljovými kamarády, kteří mi zase rychle nabyté ideály vyrvali z mojí láskyplné a naivní náruče. Všechno je při starém a já jsem se v Jiamusi podruhé stal zarytým Evropanem individualistického typu s liberálním přístupem ke všem aktuálním problémům a v neposlední řadě antiklerikálem.... Ano, zatuchlý smrad pravoslavných chrámů, který se bůhvíproč lepí na svetry všech, i těch nejhezčích Rusek (možná je to jenom placebo, ale nemůžu si pomoct), mi dal vzpomenout na současné české katolické bláto, i díky kterému jsem se do Číny tolik těšil.   

       Jaké pak ale jeden v tomhle rozpoložení prožívá dilema, když mu naprosto tupý ruský venkovan, který po třech letech studia Čínštiny vyslovuje iniciálu j- jako [čž-], je vylepaný dohola, má odstáté uši a chutnají mu čínské cigarety i těch nejlevnějších značek, přinese jen tak nezištně misku naprosto skvělého akátového medu se slovy: "Jene, Ty jsi vážně třída. Kdykoliv budeš chtít, zajeď ke mně do Birobidžanu, všechno Ti ukážu a naložím Ti medu, kolik budeš chtít. Produkujeme ho kolem 1000 litrů!" Co mu mám říct, když jsem o něm až dosud smýšlel jako o největším idiotovi světa? Ten malý bitkař s plícemi českého čtyřicátníka je bezelstný jako dítě, absolutně upřímný a vřelý. Holka, které jsem se předtím vysmál, když jsem uslyšel její angličtinu mi podobným způsobem přináší další a další ruské mléčné čokoládky (v Číně, kde je čokoláda hnusná, dokonce ještě horší než "slavná" polská čokoláda) a nabízí k půjčení cestovní žehličku. Vůdce jedné party mi dává patrně nejlepší uzenou rybu, jakou jsem kdy jedl a já si pomalu začínám sypat popel na hlavu, chytaje se, aby toho nebylo málo, za nos. Co s tím? Proč mě hergot mají tak rádi? Vždyť přece nemůžou mít žádný důvod! Divná věc. Ale beru to s té lepší stránky. Jejich jednání je stereotypizující, byť vytvářející jiné stereotypy, než jsem očekával. Moje metodika jakožto rusisty v oblasti odkrývání široké ruské duše není úplně špatná!  

       A příště napíšu něco o nových příznacích demokracie na čínské periferii!

Po stopách pana Yang Zheninga, aneb po svých vlastních stopách

      No, a jsem zase v Jiamusi. Nečekaně, rychle, tiše. A to je dobře.

Vypadá to, že tenhle blog zase trochu ožije. Jen nevím, čím začít. Klasickým leteckým tripreportem? Adrenalin v Dashi 8, zmatečný přestup ve Vídni, málem zrušený let, následný, nakonec nedotažený rerouting přes Mnichov s kompenzací 60 éček, nakonec však přílet do Pekingu včas, dokonce i s kufry.  Schwechat není ideální úplně nejlepší letiště (gate nenabízí dostatečnou kapacitu ani pro pasažéry B767, což se pořád bere jako středně velké letadlo, byť se jedná o widebody), Austrian není úplně extra společnost, nabízí ale spolehlivě nejlepší catering, jaký jsem na palubě kdy zažil. No, ale co dál? Registrace letadel a load factor asi nikoho moc zajímat nebude (dobře - PRG-VIE 70%, VIE-PEK 100%), následné dva noclehy v Pekingu, kousek od Qianmenu (前门) a nekonečné procházky po stále méně gangsta  a více office Chaoyangu (潮阳) nebudou teprve tím pravým. Kancelářské budovy (jak mi tady chybí jednoslovný ekvivalent polského slova biurovec!) tu  v Chaoyangu ale opravdu rostou jako houby po dešti. Velké nejsou ani tak výškou - nejsme v Šanghaji - ale svými půdorysy. Nicméně to všechno je pro čtenáře asi tak zajímavé, jako slovenské nížiny na přelomu podzimu a zimy pro turistu.

Tak tedy, do Jiamusi jsem dorazil vlakem, a protože jsem v Pekingu viděl snad všechno, co stálo v mých očích za to (a...vlastně jsem ještě nebyl v artové čtvrti), nechtělo se mi tam čekat týden na první volný lístek na hard sleeper (硬卧，méně pohodlný ekvivalent české lehátkové třídy T6), a tak jsem si konšelsky dopřál soft sleepera (软卧，méně pohodlná varianta české staré lůžkové třídy Tourist), protože to pořád vyšlo levněji, než v Pekingu čekat. No, kdybych do toho ale započítal i ony dva noclehy a všechno, co jsem v Pekingu spotřeboval, kraťasy, které jsem si prostě musel koupit kvůli nesnesitelnému vedru, byla by na zvážení i ta letenka. Ale ne....to už bych dočista ztratil svůj cestovatelský status. Bývaly časy, a jaké krásné časy, kdy bych udělal všechno pro to, abych mohl dojet do Číny vlakem...

Podle slov Yiqian, mojí největší čínské kamarádky, se Jiamusi moc změnilo k lepšímu. Těšil jsem se. Samozřejmě jsem se co nejdříve po příjezdu musel setkat s kamarádem z nejvěrnějších, Wang Dongem, který mě okamžitě pozval na hot pot (火锅，takové, říkejme tomu čínské fondue) v opravdu královském formátu (750g masa na každého, sépie, výběr hub, salátů, samozřejmě nechybělo doufu (豆腐) a Sněhová vločka 雪花, Wangovo nejoblíbenější čínské pivo). Inu, mám co vracet. Ale abych se vrátil k Jiamusi - po otázce, jestli se Město zlodějů (贼城), jak se Jiamusi přezdívá, změnilo k lepšímu, se mi dostalo upřímné odpovědi, že ne. A je to tak. Všechno je tu hnusnější, včetně koleje, kde bydlím. Ona je sice pořád velice dobrá na čínské i pražské poměry, ale údržba tu moc nefunguje, takže je viditelně sešlejší, než před dvěma lety. Centrum je také hnusnější a stavební boom tu probíhá jen na předměstích ve formě stavby opravdu odporných  a na první pohled nekvalitních bytových komplexů. Jako by to ani nebyla ta současná, dynamická a pravičáckými médii opěvovaná kapitalistická Čína se svým spanilým volným trhem.

Musím říct, že velmi pozitivně hodnotím Wangovo přehodnocení vedení institutu zachování tváře vůči mně. Podívej se, Wangu, já vím, že tady operujou triády (三合会). Parta podezřele potetovaných chlápků mě zvala na večeři už před dvěma lety. Nabízeli mi auto, práci, nějaký holky...jenom tak. Neptal jsem se, co za to chtějí a nehodlal jsem to moc zjišťovat. Nabídl jsem výuku angličtiny a ruštiny jejich dětem a po dalších dvou večeřích (byly pokaždé skvělé) jsem radši nebral telefony. Wangu, taky vím, že tu prodávají v každé ujgurské restauraci drogy (především měkké). Taky vím, že celá Čína by mohla být shora osvícená červenou lucernou/růžovým lampionem, protože co tady se po nocích děje... Řekl jsem mu, že jsem četl i o zdejším výchovném zařízení.  A tak už se se mnou Wang baví, jako se sobě rovným a nejsem pro něj jen cizinec, před kterým musí Čína vypadat jako morálně neposkvrněná země plná pracovitých a čestných lidí.

Můj mandžuský westernový příběh pokračuje (mj. žánr mandžuský western skutečně existuje, viz třeba  asi nejnovější http://www.csfd.cz/film/238353-hodny-zly-a-divny/strana-6/) a věřím, že v něm najdu další nová dobrodružství a poznání (a taky si zlepším jazykové kompetence). Příště Vám napíšu pár řádek o MOŽNÉM KONCI RUSKÉ DEMENCE!  Za chyby se omlouvám, ale svoje texty si po sobě téměř nikdy nečtu. Až na to budu mít, budu si platit korektora. Howght!

Ďáďa Putin, tatíček Havel a děda Kim

      Po nehorázně dlouhé době jsem se na základě pro mě velmi překvapivého zájmu několika z vás rozhodl v pokračování tohoto, pro mě již mrtvého blogu. Po tom, co mně k němu soudruzi v ČLR tak nějak znemožnili přístup, mě přešla chuť psát, přestože rozhodně bylo o čem. A nejen v Číně. Stejně už jsem hrozně dlouho doma...

      Před asi čtrnácti dny na mě dolehla deprese zimy bez sněhu. Kvůli alergii nemám tolik rád jaro a léto, jako prací nabitý podzim a esteticky čistou zimu. Ale hnědá zima...to není žádná zima. Jeden si začíná klást existenciální otázky. V kombinaci s nevhodnou kompilací vážných filmů (jedna fajnová raketa mě třeba dovezla na Filmasii do Světozoru, kde se zrovna promítala Matka - http://www.csfd.cz/film/248857-matka/) člověku nezbude, než si říct, že se jednou svět bude muset obejít bez něj. Ne, nejsem kartář a nemyslím si, že jsem sensitivní jedinec a vyvěštil jsem dopředu dění následujících událostí. Spíš to do sebe všechno zapadá:

     I. Volby v Rusku dopadly podle očekávání, a já jsem za to rád. Václav Havel sice zřejmě nebyl, ale jsem si jist, že se jenom lišíme v metodice hodnocení výsledků. Zatímco on hodnotil výsledek absolutní (chlápek, co střílí tygry, tahá s hlubin prastaré vázy a chrání největší zemi světa před hospodářskou krizí je buď bůh, anebo kecá), já mám obrovský strach z nevzdělané a nacionalizované ruské masy (přestože tam existuje spousta skvělých a vzdělaných lidí, ani intelektuálové si na "svoje" državy nenechají sahat, a vezmeme-li v potazu Gaussovu křivku...) a beru na vědomí jednak miliardy, které se prostřednictvím prezidenta Klause (do splacení dluhů za kuponovku mu ale stejně schází ještě moc) obohatí rozpočty několika českých firem, jednak udržení harmonického rozvoje současných akvizic našich investorů.Navíc - Putin, i když se to evropskýma očima nezdá, je na ruské poměry opravdu demokrat. O zfalšování voleb se mluví často. Hlavně výsledky v Dagestánu a Čečně jsou do očí bijící. Jsou tam ale dost početné ruské menšiny a domácí menšiny (směšný podmět a k němu směšný přívlastek) na volby mohli klidně rezignovat - samotný výsledek voleb není  v tomhle případě pro uznání regulérnosti voleb tak důležitý, jako počet voličů, kteří přišli. Rusové (čeština narozdíl od ruštiny nemá jednoslovná pojmenování pro neruského občana Ruské federace - россиянин, а v textu jej často nerozlišuje od Rusa etnického - русский) bojící se kavkazských menšin vcelku logicky potom hlasují za Putina a jeho Jednotné Rusko (Единая Россия), protože to je největší strana a logicky může zajistit určitou stabilitu. To se nedá říct o opozici, již ke sjednocení pan prezident Havel vyzýval - třeba komunisté, to je parta staromilců a milovníků vodky. Vypadají podobně sociálně, jako naši současní mladí komunisté. Křivé zuby, starší příslušníci zlaté zuby, nejstarší příslušníci křivě zlaté zuby. Liberálně-demokratická strana Žirinovského zase není ani liberální, ani demokratická. Její předseda je taková obhroublejší (východnější) forma Jána Sloty - polívá vodou svoje protivníky v televizních debatách, nadává jim, spílá Evropě ("...evropský chlapec si moc dobře pamatuje, že v 68 roce přijely tanky do Prahy, ale už nějak zapomíná, že ji ve 45 roce osvobozovaly!"). Je to napůl Žid, a neměl to asi v tradičně antisemitském Rusku (viz moje předchozí příspěvky) lehké. A tak je papežštější papeže. Je to nacionalista, který by všude v Evropě, snad s výjimkou Maďarska a Slovenska, musel sedět za katrem. Liberální Jabloko, strana Havlovi nepochybně blízká, strana nabitá intelektuály světového významu, je právě na svojí "inteligenci" škodná. Nikdo jí nemůže rozumět. 

      Ruské volby dopadly jak dopadly, pozorovatelé s nějakých důvodů nic objevného neřekli. Doufám, že bude v Rusku klid, a hlavně doufám, že pokud se tam odehraje nějaká změna, nebude to změna podle přání bulvárně-zhovadilé, vymóděné a vypité nacionální většiny, ale v podstatě podle teorie pana Havla, s nímž se v tomto bodě opět shledávám. Aby tam toho dobrého bylo povíce.

     II. Pan prezident Havel, a nebudu už psát že zemřel, byl člověk, který měl vždycky pravdu. Často jsem si sním nesouhlasil, ale zřejmě to bylo tím, že jsem podlehl klausovské propagandě posledních dní, a nahradil pravdu (termín čistoty, jehož substituce znamená úpadek) jakousi reálpravdou (dovoluji si použít prefix real- z německého pojmu realpolitik, čili něco jako praktická pravda, realizovaná pravda, pravda materiálně, až hedonicky podmíněná). Havlovy názory jsem si dost často začal konfrontovat s nějakou ekonomickou realitou (v ke mně odpovídajícímu rozsahu) a diplomacií. Nic to ale nemění na tom, že Václav Havel pravdu skoro vždy měl. Pravda (a záměrně nebudu používat takové sousloví, jako je třeba absolutní pravda) je totiž kategorie, která je na naditosti peněženek a (ne)naštvanosti našich sousedů poměrně úspěšně nezávislá. Miroslavo Němcová, Janino Bobošíková, Přemku Sobotko, i Vy, padre Halíku, ještě jednou proto důkladně zvažte svoji kandidaturu na post, čalounění jehož židle Vám VH předehřál.

       III. V poslední době nejenže mě opouštějí mí presidenti, příbuzní a sousedi ze čtvrtě, ale taky filmoví hrdinové. Kim Čong-il, soudě podle výkonu v Teamu America, nejlegračnější herec všech dob, skonal na infarkt ve své "vymazlené" zemičce. Nemůžu zapomenout, jak jsme s Lukaszem a Wangem chodili po polích Jiamusi a povídali si o KLDR s místními rolníky. Všichni byli tak hrdí, že pomáhali severní Koreu osvobodit...tezi o úspěšnosti a vzájemné družbě vždycky zakončili dovětkem "duej-pu-duej" (对不对 - něco jako fyzikářské "je to tááák?"). Když jsem se pak ptal severokorejců, uprchnuvších do Číny a vlastnících skvělé grily (自烧), jaké to tam bylo, nic mi neřekli. Ale ani jeden...Proč? Lukasz byl dokonce v hraničním Dandongu a taky nic. Nikdo netuší, co bude, každopádně se připojuju k otázce, která padla v médiích - je normální aby Havel i Kim zemřeli právě takhle, blízko sebe? Je, anebo to není náhoda? Nejdřív jsem myslel, že severokorejský vůdce (do propasti) zemřel až po Havlovi, ve skutečnosti to bylo pár hodin před ním. Škoda, už jsem chtěl říct, že Pánbůh se konečně ukázal v celé kráse a za největšího humanistu si vzal i největšího egocentristu.

Místo závěrečného slova, které jsem vždycky psal a od příště zase budu psát do svých příspěvků, Vám doporučím, abyste se podívali místo toho na poslední dvě minuty filmu Odcházení.

Intermezzo č.4 - Čínou po zemi a mezi městy

      Po adaptaci na počátek dalšího semestru jsem se konečně rozhodl napsat další příspěvek. Článků o dopravě v Číně jsou sice na internetu stovky (a to i v češtině), přesto si myslím, že jich nikdy nebude dost. Doprava se tu velice rychle vyvíjí a co bylo včera dnes již zdaleka platit nemusí. Především bavíme-li se o ceně jízdného. 

         V zásadě, pokud se rozhodneme cestovat po Číně (bavíme se o intercity dopravě) po zemi máme na výběr mezi vlakem a autobusem. Tam, kde již stojí vysokorychlostní tratě (dále jen VRT), je autobus levnější, pomalejší a méně komfortní variantou. Navíc se jím nelze dopravovat na libovolné vzdálenosti bez přesedání. Ono dnes už nikdo nepředpokládá, že by měl někdo zájem jet dejme tomu z Harbinu do Zhengzhou po silnici... V rámci provincií může být autobus ale i rychlejší a komfortnější variantou (a tím i dražší). To se týká třeba i "mojí trasy" Jiamusi - Harbin. Vlakem již od 45CNY, autobusem za fixních 100CNY, měřeno časem je to 7:5 v hodinách. Jelikož jsem byl vždycky "proti" autobusům a tak nějak negativně se stavím i proti žlutému šílenství v české kotlince, vlak je pro mě i tady v Číně jasnou volbou na jakoukoliv vzdálenost (pokud tedy není náhodou k mání levnější letenka).  I v případech, že je vlak pomalejší než autobus, se vyplatí jet jím. Procvičujeme si čínštinu a na většině spojů jsme zajímavou atrakcí pro Číňany, kteří nás neustále oslovují a vyptávají se. Někomu to může být nepříjemné, tento typ lidí je do autobusů obzvláště vhodný. Vlakovou jízdenku si můžeme zakoupit až dva týdny před odjezdem (závisí na místě nákupu), pokud vlastníme studentskou čipovou kartu, dostáváme 50% slevu, která knockautuje autobus. Pro studenty je ve vlaku navíc velkou výhodou pohostinnost čínských spolucestujících, kteří se s vámi podělí o první poslední, jen abyste neměli hlad a "nepomluvili" je u nás pro lakotu (přestože se Číňanů bojíme, měli bychom vědět, že pověstní spolucestující v ruských vlacích jsou tak trošku strýčkové Skrblíkové). Je velice "vyčůrané" si s sebou do vlaku žádné jídlo nebrat...ale  obecná praxe mezi evropskými studenty v Číně je taková (pro západomily dodávám, že i ZÁPADOEVROPANÉ to tak dělají). A  kdybychom se nechtěli spoléhat na dobrodiní spolucestujících,  na palubě vlaku máme jedinečnou možnost si zakoupit poměrně kvalitní občerstvení za ceny jen o málo vyšší, než na jaké jsme zvyklí z obchodů a restaurací.   

        Před samotnou jízdou hromadným dopravním prostředkem nás ale téměř pokaždé (kromě vlaků na VRT) čeká harakiri v podobě nákupu cestovních dokladů. Autobusové lístky se v Číně kupují podobně jako u nás vlakové, tj. u pokladen na autobusovém nádraží. Obvykle se dají pořídit jen na den dopředu, popřípadě na odjezd téhož dne. Pokud je období nějakého svátku (nedejbože Svátků Jara), naše šance na úspěšný nákup se minimalizují (hrůza nákupu jízdních dokladů v období Svátků Jara obohatila čínštinu dokonce termínem 春运 - chunyun). Totéž se samozřejmě týká i vlaku. Nadávejme na ČD jak chceme, ale něco jako e-shop Čínské dráhy bohužel nemají. Frontu si jednoduše musíme poctivě vystát (anebo za poměrně masitý příplatek kupujeme lístek u zprostředkovatelské agentury), což bývá o nervy. Pokud neumíme čínsky, nezřídka se nám stává, že pokladní, aby se s námi nemusela babrat, tvrdí, že žádné jízdenky, popř. rovnou vlaky, nejsou. Problémy ovšem nemusíme čekat v největších městech, kde jsou pokladny pro cizince, a na VRT (především krátké trasy typu Beijing-Tianjin, Shanghai-Suzhou,...). Abych nezapomněl, vlak má nesmírnou výhodu výběru třídy. Čínské dálkové vlaky nabízí obyčejně čtyři vozové třídy. První je "tvrdá sedačka" (硬座 - yingzuo), plus minus ekvivalent naší druhé třídy. Konfigurace této třídy je však pro člověka evropského vzrůstu poněkud smrtící. Tři plus dva, typická konfigurace starých dobrých douglasů MD-8X, není pro vlak to pravé ořechové. Sedačky jsou navíc naplácnuté na sebe, takže kromě potížích při otáčení kvůli nedostatečné šířce sedadla, si ani nenatáhneme nohy. Tato třída je vhodná pro hecy typu "vsaď se, že dojedu až do...". Další v pořadí je "měkká sedačka" (软座 - ruanzuo), bývá cenově zhruba dvakrát tak drahá. Dostanete se ovšem na takřka evropský komfort. Dalšími jsou potom spací třídy, "tvrdé a měkké lehátko". První je méně komfortní kopií ruské třetí spací třídy v konfiguraci openspace (плацкартня), zato je avelmi vhodná pro návázání interakce s domorodci. Druhá je klasickým kupé, které známe z cest nejen po střední a východní Evropě. Tu už je ale na pováženou, zda-li není o něco lepší počkat raději na výhodnou cenu letenky.  Ve vysokorychlostních (和谐好 - hexiehao) vlacích  (kromě maglevu v Šanghaji), jsou potom na výběr obvykle dvě třídy k sedění, podobně jako v Evropě, po čínsku ale méně prostorově velkorysé. Na tu chvilku se to ale dá vydržet, cena bývá mnohem nižší než zlevněné letenky. 

      Před časem jsem si přečetl smutně zavádějící článek v Respektu. Pojednával o nesmyslu stavby VRT v Číně. Každý, kdo byl v Číně vidí, že superrychlé vlaky tu jezdí patřičně vytížené a špatný krok to určitě není. Systém čínské železnice je díky VRT o několik tříd konkurenceschopnější než silnice. Lidé mají kdysi nedozírně vzdálená města blíže, než tomu bylo kdykoliv předtím. Cestovatelé se mohou dopravovat do určitých vzdáleností dokonce rychleji než letadlem (po zápočítání dopravy na vzdálené letiště a odbavovací procedury, čekání na zavazadlo, atp.)! My jako cestující si můžeme vybrat, kterým vlakem pojedeme. Jestli zvolíme klasiku, nebo supermoderní prostředek, ve kterém se budeme cítit přímo kosmopolitně. 

        K pozemním cestám po Číně potřebujeme možná trochu kuráže, ale zvládnout se to dá. Je to rychlé a zatím relativně levné.  A proto rychle utíkejme na nádraží, než nám naše matka vykoupí poslední lístek na příští sobotu!!!

          

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 6.

     Hanka přijela - vzhůru k nejprofláknutějším památkám Pekingu, chtělo by se říct. Bohužel jsem byl spíš zklamaný než v pozdvižení. Osobně mám radši menší věci, kde je málo lidí (díky svátkům to v Pekingu zrovna bylo, jak už jsem psal vinikající, ale přece), nikdo je nezná, přestože jsou krásné. Jojo, vzpomínky na Akdamar. Zakázané město, celé dřevěné, většina staveb hravě do 150-200 let, protože dřevo hořelo, hoří a hořet bude. Wangfujing připomíná obchodní ulice kdekoliv na světě, snad jen lidovost obchodů s hodinkami Rolex je tu ojedinělá. Náměstí Tianan Men (天安门) není tak velký, jako jsem si ho představoval. Neposkytuje žádný ojedinělý zážitek - až na  mauzoleum Maoze Donga (毛主席纪念堂). Je velice vtipné se tam pokusit dostat, když máte fotoaparát a nějakou tašku. Obojí je zakázané. Máte sice možnost si tašku odložit do placené úschovny (je úsměvné, že se všude proklamuje "bezplatnost"), abyste hned při první kontrole zjistili, že jste si v tašce nechali pas, který musíte mít při vstupu u sebe. Nikdo vám nekontroluje fotografii ani vízum, běda ale, když ho nemáte u sebe. I při svátcích se fronta táhne nad evropské poměry a vy už se moc těšíte, až pohlédnete na ztuhlé rysy toho bouráka, kterého my, bílí zápaďáci, přestože o realitě doby jeho působení mnoho nevíme, tak moc nesnášíme.  Projdete ještě bezpečnostním rámem jako na letišti, další a další kontrolou, a jste tam. Všude ticho, maminka ještě ostře napomíná synka, tady musí být naprosto potichu, vždyť se nachází na místě nejvyšší piety. Zadržujete smích, protože ze zhýralé Evropy jste zvyklí pohrdat autoritami velikánů - když přijede papež, nadáváte, že zavřeli dálnici, o kardinálu Vlkovi si myslíte, že je zbytečný klaun, prezident republiky narcis. Nakonec se uklidníte, opravdová vážnost ve tvářích Číňanů vám skandál nedovoluje. Jste tam a vidíte ho. Předseda Mao. Ale je to opravdu on? Vypadá mladší než na poslední fotografii... Vypadá velmi plastově. Těžko říct, jestli je tělo skutečné. Wang mi tvrdí, že je, ale v rakvi už prý leží jen vykuchaná polovina těla s vyumělkovanou hlavičkou. Za deset vteřin ho obejdete, a jste venku. Vymakané je, že z krabice, která je kousek za východem, si můžete vzít zapalovač a propisku, samozřejmě jiné než ty,které vám sebrali u vchodu.

Intermezzo č. 3 - Zauralská argumentace

      Abych nepsal pořád jenom o Číně, rozhodl jsem se napsat pro změnu jednou něco u Rusech a o Rusku. Nějaký čas jsem tam už strávil, poznal jsem dost Rusů. Myslím, že mám jakous takous kvalifikaci napsat něco, o tak vehementně blikajícím a jako jablko sváru se tvářícím tématu. Jako formu volím dialog, vzpomenuv Platónova Euthydéma, první knihu napsanou jako dialog, kterou moje oči celou prošly. Myslím, že v tomhle příspěvku bude mít tahle forma opodstatnění.... Ne, roli moudrého Sókrata (nebo spíš tragéda?), který umně stírá všechny argumenty svých protivníků (nebo se spír jen odevzdaně ptá?) nebudu hrát já, ale fiktivní postava, jakýsi mix lidí s evropským myšlením. Západouralský protějšek zde sehraje rovněž fiktivní postava, pro změnu mix všech Rusek a Rusů zjednudošeně-ruského myšlení, které jsem dosud poznal (všichni, co takto přemýšleli, byli, nikoliv shodou okolností, zpoza Uralu, nejdelší geograficko-psychologické hracice na světě). Všechny hlášky "ruské" postavy jsem ale slyšel na vlastní uši. I když byly od různých lidí, neznamená to, že podobných rozporů v argumentaci se nedopouštěli i jako jednotlivci.

Naděžda: Nemám moc v lásce Ameriku.

Zdeněk: A proč?

N: Nevím, Američani jsou vychytralí, staví se pořád proti nám. Zbrojí a berou nám naše chytré hlavy.

Z: A vy nezbrojíte? 

N: Zbrojíme jenom kvůli nim. Máme špatné zkušenosti z druhé světové války. Všichni nás zradili a my jsme potom museli osvobozovat celou Evropu. Američani přišli, až když bylo hotovo. Myslím, že nám jste v Evropě dodnes vděční.

Z: To opravdu nejsme. Učili jste se ve škole o okupaci Československa? 

N: Já nevím. Nepamatuju se. Ale strejda tam pracoval a říkal, že to bylo moc fajn. Přivezl od vás moc pěkný skleněný lustry. Byly v kasárnách a stejně je prý už nikdo nechtěl. 

Z: To u nás radši neříkej, Naďo. Víš, u nás nikdo nebyl rád, že jste u nás byli. 

N: Evropa je zvrácená, nemáte mravní hodnoty. Pijete, fetujete a děláte to každý s každým.

Z: Cože?

N: Jo. Už nevěříte v Boha a jenom si užíváte. U nás člověk pracuje a nic za to nemá.

Z: Moc nerozumím souvislosti. Jenom je zajímavý, že my si o Rusku myslíme totéž. Když se u nás řekne Rusko, vodka bude asi první věc, co si každý vybaví. Zvrácenost mládeže u nás pociťují především znudění penzisti, a to nepřetržitě už desítky let. Přitom právě teď je u nás nejlíp...

N: Nojo, vám se to žije, jste malý stát.

Z: Patrně by se nikdo nezlobil, kdyby se Rusko rozdělilo na několik menších částí.

N: To by se vám hodilo, abyste mohli rozkrást naše bohatství! Nikdo z obyvatel si nepřeje rozdělení Ruska. Rusko je síla...

Z: Nepochybně jako stát sílu má. Ale třeba spousta etnik by si samostatnost přála - za všechny Tataři, Jakuti,... Navíc, opravdu si myslíš, že z nesmírného nerostného bohatství, kterým Rusko oplývá, dostávají lidé  dost? 

N: Nedostáváme. Za všechno můžou ty zatracený Židi, co seděj v Kremlu! A Putin!

Z: Moment, Putin? Jestli někdo vypadá Rusky, je to podle mě právě on.

N: Co ty víš o tom, jak má vypadat Rus. Vy Evropani jste hrozně chytří, rádi radíte, ale o realitě nevíte nic. Židi jsou vyčůraní. Jsou u nás všude. Všechno jim patří. Ještě že zavřeli Chodorkovskýho.

Z: Takže Židi odstranili Žida?

N: Cože? Nerozumíš tomu. Kdyby nám vládli opravdoví Rusové, žilo by se dobře. Jsme pracovití. Chce to pevnou ruku.

Z: Nemyslím si, že to chce právě pevnou ruku. Víš, už Masaryk psal...znáš přece Masaryka? Setkal se i s Tolstým.

N: Masaryk? Ne, neznám. Podívej se, já nemůžu vědět všechno. Učím se čínsky a to mi bere veškerý můj čas. Až dostuduju, chci pracovat v Pekingu, Šanghaji nebo u nás v Petrohradě a zabezpečit mámu. 

Z: To chápu. A co cestovat, plánuješ cestovat?

N: Určitě. Chci do Šanghaje a do Dubaje. Chtěla bych jezdit k moři. A nakupovat. V Rusku je draho a špatně se nakupuje. Proto se mi líbí v Číně. Číňani umí dobře šít, tak to se mi líbí. Jenom je to tady chudší než v Rusku. Vadí mi, že Číňani jsou jako králíci...všechno dělají v jedný místnosti. Ale nám, Rusům, se tady žije líp. 

Z: A co třeba Japonsko?

N: A co tam? Japonsko je chudý. Navíc pořád chce naše Kurily. 

Z: Japonsko? Chudý? Vždyť je to třetí největší ekonomika světa! A k těm Kurilám...na co je vlastně chcete? Pokud vím, nic tam není.

N: Vlastní krví jsme je zaplatili. Síla našich válečných hrdinů je vybojovala. Patří nám a naše vláda je moudře drží.

Z: No a kde chceš žít potom, po škole?

N: Asi tady, v Číně. 

Z: A proč se nepokusíš v zemi, kterou zachránili vaši úžasní hrdinové, radši něco vybudovat?

N: Jak? Jak? To nejde. Mám známou a ta mi vyřídí studium v Pekingu nebo Šanghaji, kde chci, a potom práci. Ahmed, ten z Palestiny, mi navíc zařídil, že můžu o prázdninách pracovat na Hainanu jako tanečnice. Budu u moře a budu tam mít spoustu oblečení zadarmo. 

Z: Super. Myslíš, že jsi na tu práci připravená?

N: Tak Rusky jsou nejhezčí na světě a Číňani jsou z nás úplně paf. Aby bylo jasno, tak se mi ale nelíběj, chtěla bych si v budoucnu vzít Američana nebo někoho z Evropy. Anebo aspoň nějakýho schopnýho Rusa. Musí mi ale napřed zaplatit dovolenou, abych se utvrdila, že mě má opravdu rád.

Z: Naděždo, myslím, žes mi právě vzala dost iluzí. I tak ti děkuju.

...když v tom se připojují další dva debatéři Sergej a Džamila. Sergej je fiktivní postava složená z lidově přímých, ale velmi srdečných Rusů, které jsem dosud poznal. Džamila je ambiciózní a velmi vzdělaná studentka, rovněž fiktivní, komponovaná jako výseč těch nejumnějších lidí, které jsem v Rusku měl tu čest potkat (shodou okolností byli téměř všichni z evropské části Ruska).

S: Naďa je kráva, neposlouchej ji. Je to cuchta z vesnice. Nikdy nikde nebyla a žije si ve svým akváriu.

N: Nejsem žádná kráva ty ochlasto. Akorát piješ a hřešíš. Jsi jako evropánek, co se zamerikanizoval.

D: Zdeňku, procesy, které se u nás odehrály, společnost rozdělily. Na východ od Uralu jsou lidé separovaní. Do Moskvy daleko, většina lidí se tam podívá jenom párkrát za život. Jestli vůbec. 

Z: Já nikoho neodsuzuju. Jen jsem si dosud nedokázel představit, že někdo takhle ještě může přemýšlet... 

S: Vždyť ti to říkám...holčičky se bojej, aby se nestaly alkoholičkama jako jejich matky, a tak radši nepijou vůbec. Jsou nudný. Pak se nechaj prvním zbouchnout, a ten je nakonec všechny do jedný pustí k vodě, pokud to není hodnej pravoslavínek.

N: Drž hubu!

D: Mně se taky líp mluví, Zdeňku, s Tebou...

Z: Díky. Upřímně řečeno se mi s Tebou taky nemluví špatně. Už se těším, až se sejdeme zase v Petrohradě. 

D: Jo, pryč odsud. Není tady moc tvůrčí prostředí.

Z: To není.

S: Stojí to tady za hovno, ale jsou tu dobrý holky. Ale taky ta lůza od Chabarovska, co mi tvrdí, že vypadám jako Žid. 

Z: Myslel jsem, že antisemitismu jste se vzdali podobně jako antigermanismu. 

D: K Němcům už mladá generace, díky bohu, nemá výhrady. V Petrohradě jich dost pracuje i studuje, ale jsou fajn. V Německu zase bydlí dost mladých Rusů. I těch, co to u nás vzdali.

N: Srabové, babička, napůl Kozačka, by z nich zvracela. Ale Dánsko je fajn. Na facebooku jsem získala kamarádku Dánku. Pozvala mě k sobě domů!

Z: Neříkala jsi mi včera, že Evropa je malá a všude stejná?

N: Nojo. Máte pravdu pane nejchytřejší. Samozřejmě všechno říkám špatně, protože ty jsi z Evropy, která všechno umí nejlíp. Abychom vám nepřestali posílat ropu a plyn...to byste se divili...

S: Potřebujeme Evropu a ona potřebuje nás.

D: Já jsem ráda, že k sobě aspoň my, studenti, máme blízko.

Z: To jsem taky rád. Doufám, že i naše média na tom zapracují a my zase objevíme, že hříchy vašich tátů a dědů už nejsou tak úplně pravda. 

S: Aby když přijede Spartak do Prahy nebo Varšavy, nevytáhli naši rowdies vlaječky s tankama a nápisama "Tak jsme tady zas!"

N: Myslím, že Rusko si vystačí samo. Jsme síla. Juchůůů.

A tak je možná dobře, že k nám spousta Moskvanů jezdí na dovolenou a že existuje u nás spousta cestovatelů, kteří netrpí předsudky, ledasco zkousnou, a jedou objevovat Rusko.

  

      

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 5.

      Tři dny utekly jako voda a já jsem už čekal na letišti na Terku. Přišel jsem dříve, ale letadlo bylo bohužel zpožděné, tudíž jsem o to déle potom poseděl na místě. Ale co. Terka nakonec dorazila a nastěhovali jsme se do dalšího hostelu blízko Wangfujingu (王府井), hlavní obchodní ulice Pekingu, která mě ale nijak nenadchla (zklamání mi trochu připomnělo pocit na Picadilly Circus). Jediné, co tam stálo za zmínku byla čínská děvčata oslovující bílé cizince, zda-li by s nimi nechtěli do baru "pokecat" anglicky, protože všechny ty dívky, světe div se, jsou studentkami Pekingské pedagogické univerzity (北京师范大学), kde se učí anglicky, a živý jazyk se musí procvičovat. Kdyby to aspoň byla zástěrka pro poskytování sexuálních služeb (které je v Číně nelegální, ale o tom později), dívky Vás ale zavedou do podniku, kde potom dostanete účet kolem dvou tisíc za tři čaje. Aby to nebylo tak nápadné, dívky se nabídnou, že ho s vámi mohou "share". Tohle je starý známý čínský trik, jen můj polský spolubydlící, který má jinak všechno zmáknuté, se nějak nachytal a byl nucen volat policii (musel volat policii jiného okrsku, protože místní byla pochopitelně podplacená, a nečinná). Ale to jsem   odbočil.

      S Terkou nás, jsouce poprvé v Číně, zajímaly především hlavní pekingské památky. Čekali jsme ale ještě na Hanku, která měla přiletět o tři dny později, a tak to opravdu nejslavnější jsme odkládali až na její příjezd. Nicméně něco jsme prošli, něco ochutnali a bylo dobře. Musím prozradit, že nejlepší zážitek z těchto tří dní pro mě nebyl ani Lámův chrám (雍和宫), ani jiné dřevostavby (ano, spousta slavných čínských památek jsou dřevostavby - včetně třeba budov v Zakázaném městě  - 故宫), ale možnost pozorovat Terku, jak pomocí hůlek jí. Říkal jsem si, že musí mít velký hlad. I po obědě.  

      I další tři dny ale minuly dost neúprosně a my čekali na Hanku. Dostala bojový úkol dopravit se z letiště do města sama (zalhal jsem jí, že Terka přijela taky sama), což podle očekávání, díky výborně organizované pekingské MHD, hravě zvládla. Nás čekala opět změna hostelu.

      

Intermezzo č. 2 - Pravda o čínském jídle

      O čínské kuchyni se zhusta vypráví, že je nekonečně rozmanitá a nekonečně dobrá. Popravdě  řečeno, sám jsem tomu velice dlouho věřil. Čína je přece veliká země a bylo by nelogické, aby místní kuchyně byla jednotvárná. Už jenom při pohledu na mapu nám bude jasné, že něco jiného se jí na Hainanu a něco jiného v Himálajích. Obávám se, že pro nesinofily není realita až tak zajímavá.

      Předně by se mělo říct, že v čínské gastronomii dochází v posledních dvou dekádách k zajímavému procesu, jakési globalizaci, se všemi nevýhodami které tento proces přináší. Pro vysvětlenou uvedu paralelu s naší gastronomií, která by mohla mít v diachronii určité shodné rysy. Tedy - v období tzv. 1. republiky patřila česká kuchyně mezi jednu z nejoblíbenějších (pravda, Čína ani státy jihovýchodní Asie nebyly ještě tehdy otevřeny světu) ve světě (rozuměj euroatlantickém prostoru, což byl onehdá ještě světový lídr všeho). Byla výživná, krásně podávaná, cizinci měli možnost si ji dopřávat v gotickém centru Prahy, československé elity si mohli zajít na skvělou valašskou specialitu do nějaké secesní vily v Beskydech. Problémem téhle kuchyně bylo, že její klenoty nebyly pro každého, resp. ta nejchutnější jídla se k člověku dostala párkrát do roka. Pak jsme si změnili režim (ano, opravdu hlavně sami, zeptejte se polských školáků, kteří se o tom na rozdíl od nás ve škole baví otevřeně)  a v tu ránu i ta nejposlednější uklizečka ve Škodových závodech si mohla v závodce dopřávat v jednom týdnu řízeček, gulášek i znojemskou. Jediný problém byl, že ona jídla se už interpretovala  v poněkud jiné podobě. Bylo potřeba se vejít do ceny, nakrmit ty stovky a tisíce hladových žaludků (a nerad bych zanedbal faktor postválečného syndromu hladu). Recepty se začaly nehorázným způsobem šidit. S kolektivizací zemědělství se vytratil i vztah jídla k místu (kterýžto trend je momentálně zase in, podporován  shora EU). S technologickým pokrokem a zintenzivňováním zemědělství se zcela přestala brát v úvahu sezónnost produktů (taková únorová žemlovka apod.). Prostě reputace české národní kuchyně byla ta tam (stejně jako ruská,  ale také britská), ba co víc, naše kuchyně se dostala do lidových slovesností některých okolních národů (od bandy Poláků, s nimiž jsem už za svůj život sdílel pokoj jsem si vyslechl...). S následky gastrozločinů z doby totality, ale také 90. let (příchod pseudopizzy, kvaziburgeru a meníčka za 49), se potýkáme dodnes. Pokaždé, když chceme jít u nás do restaurace, musíme si opravdu pečlivě vybírat. A v Číně je to podobné. Na severu není problém dostat většinu sečuánských specialit, lanzhouské tahané nudle dostanete v každém větším městě (v ČLR rozuměj od milionu nahoru), a pekingská kuchyně se spolu s celkovou centralizací stala základním kamenem čínské kuchyně. Drtivou většinu pekingských specialit dostanete kdekoliv - dokonce i v Tibetu. Zkrátka, pokud vám není úplně jedno, co jíte, musíte si dost vybírat. Přirozeně, čínská kuchyně má výhodu, že drtivá většina jídel vypadá jako více či méně barevná hromádka nasekaného čehosi. Tzn. suroviny, které používáte nemusí být až tak čerstvé (z pohledu majitele restaurace), host nemá takovou šanci nějaký problém zaregistrovat (nikdy nechoďte do čínské kuchyně na kukanou, chcete-li si pochutnat). Velká část jídel je silně kořeněná, což je typický znak kuchyní, kde byl problém se zachováním čerstvosti, popř. s nalezením čerstvé potraviny vůbec (kromě Číny třeba Indie, Bangladéš, ...). Euronacionalisticky řečeno - v Číně se odehrály a odehrávají, co se jídla týče, procesy, které se takové Francii a Itálii vyhly. Tyto elitní světové kuchyně mají čistší chuťovou linii, dynamičtější vývoj, a zakládají si na čerstvosti potravin. I co do zdraví jsou na tom jinak než kuchyně Říše Středu (mj. opravdu nechápu, kde se vzal mýtus, že je to velmi zdravá kuchyně - musíte si vybírat podobně jako u nás).

      Abych ale jen nehanil - čínská kuchyně má jedno obrovské, zajímavé a barvité plus. A sice filosofii. Když se podíváme na naši současnou mainstreamovou kuchyni, a zkusíme pro ni vymyslet nějaké motto, napadne nás nejčastěji něco ve stylu "zaplácnout žaludek", někteří možná vzpomeneme na parodii na reklamu
od Suchánka a Genzera, kde tučná postava proplouvá pod hladinou prostřední číslicí sta procent. U Číňanů je to jinak. Kupříkladu taková práce s masem - ve většině jídel, pokud jsou vůbec masová, je maso nakrájeno na drobné nudličky. Vy maso cítíte v každičkém soustu. Máte požitek jako z masového jídla, ale masa se nespotřebuje tolik, vy do žaludku dostanete spíš rýži a zeleninu. Je to nejenom zdravé, ale i ekologické, dokonce bych řekl humánní. V historii čínského zemědělství, a tedy i kuchyně, to vůbec vyhrála rostlinná výroba před živočišnou. Už ve starověku Číňané věděli, že účinnější je vypěstovat plodinu a tu sníst, než vypěstovat plodinu a z ní nakrmit zvíře, které potom, dá-li nějaký bůh, vyroste. Ano, toto se nevyvinulo náhodou. Na vždy přelidněném východě Číny, nebylo jiné varianty. Narozdíl od našich evropských kultur (všimněme si, kolik našich běžných plodin je původem z Ameriky) si Čína dokázala poradit sama, a rozhodně s grácií. Z mála masa (a někdy z mála vůbec) dokázala vytvořit poklady. Třeba můj nejoblíbenější recept, nudličky à la ryba (yu xiang rousi - 鱼香肉丝), svou chutí a vůní vytváří lehoučkou iluzi ryby, aniž by bylo cokoliv z ryby použito. Nepředstavujte si těžkou a blátivou chuť kapra v trojobalu, ale lehkou vůni jakoby čerstvé rybky v omáčce sladkokyselé chuti.
      Závěrem netřeba cokoliv říkat. Nejlepší je ochutnat všechny kuchyně světa. Nakonec stejně nejlíp vařila babička.
    

Příště pokračování cestopisu.
      

      

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 4.

      První asi tři dny jsem měl být v Pekingu sám - než přiletí Terka. Vybral jsem si ubytování nedaleko Lámova chrámu (雍和宫 - yonghegong) v asi nejvyumělkovanějším hutongu Beixin. Měl jsem štěstí na vynikající spolubydlící z Irska, Taiwanu a Japonska. Zajímavé rozhovory hlavně se čtyřicetiletým antičínsky laděným Taiwancem jsou pro mě doposud  jedněmi z nejzajímavějších. Tvrdil, že všichni Číňané jsou nevzdělaná pakáž (přičemž on sám pracuje pro IBM a jeho angličtina byla jednoduše excelentní - prý nikdy nebyl v anglicky mluvící zemi) a mně řekl, že se učím čínsky stejně jenom proto, že Čína bude jednou mocná. Sám sobě jsem nevěřil, když jsem odpovídal něco ve stylu, že mě velmi zajímá čínská kultura (protože o ní nevím de facto nic). Náš interes k čínštině je stejně přímý a pragmatický, jako politika ČLR, kterou všichni na západě tak rádi, tak lacině (čas od času ale oprávněně) a tak šosácky kritizujeme, říkal. Zajímavá analogie.

      Protože jsem nechtěl navštívit ty nejhlavnější památky vícekrát, rozhodl jsem se, že před příjezdem Terky budu chodit po méně známých věcech. Vybral jsem si Vojenské muzeum (军事博物馆 - junshi bowuguan), olympijské budovy a hlavně jsem jen tak bloumal po Pekingu, abych se s ním seznámil. Musím říct, že jsem si ho hned oblíbil a zařadil po bok mých milovaných - Petrohradu, Krakova a Bělehradu.  První večer jsem se taky potkal s Lukaszem, polským spolubydlícím z Jiamusi, a povečeřeli jsme spolu tofu na způsob hovězího. Tradičně mě dost pobavil svými historkami, kde školí Číňany svými žádostmi o reklamaci, nechává si volat vedoucí a majitele. Údajně potkal i jednoho maoistu, profesí také právníka, který tvrdil, že Čína jde špatnou cestou, protože ten důsledný autoritářský kapitalismus je přece něco úplně jiného, než o čem mluvil Velký Kormidelník. Revoluční pnutí by mělo zůstat. Prý to byl zajímavý rozhovor a dotyčný "żłutek" (pozn. polský ekvivalent pro rákosníka či rejžožrouta) prý neargumentoval zle. Minimálně lepší než pár ruských stalinistů, které známe z Jiamusi. 

Intermezzo č. 1 - Tomio Okamura a heilongjiangský lid vs. Rómové

      Tenhle příspěvek vznikl víceméně díky článku stále populárnějšího byznysmana a lidového filozofa, Tomia Okamury. Článek se jmenoval "Buďme politicky nekorektní!" (http://okamura.blog.idnes.cz/c/177377/Budme-politicky-nekorektni.html) a pojednával o ledasčem. Mj. o Rómech. V kostce nám pan Okamura píše, že tahle menšina, by se o sebe měla více postarat a sama se zasazovat o restauraci svojí reputace. Obsah mi přijde trochu zjednodušující, ale to není tak podstatné. V zásadě mluví (a já předpokládám, že si jej čtenář taky přečte, proto odkaz) o něčem, co nás všechny trápí a, jsouce aktivními občany, o čem soustavně přemýšlíme a přicházíme s různými nápady, případně modelovými řešeními. Mým cílem není interpretovat onu úvahu, ale nahlédnout na realitu, o které autor píše, z perspektivy prostředí, ve kterém se právě nacházím. 

      V Jiamusi, mém univerzitním městě, panují přes zimu teploty dosahující nezřídka -30°C. Ulice jsou přesto plné pouličních prodavačů, obyčejně lidí, kteří žijí někde na předměstí, které ale nevypadá jako předměstí někde u nás (třeba takové Slezské Předměstí v Hradci Králové, nebo Černý Most v Praze). Spíše připomíná nějakou hodně chudou vesnici, ještě bědnější, než jsou vesnice našich krajanů v Banátu, ale zase o něco úhlednější než rómskou vesnici zvanou "Mekiko sity" ve Spišském Podhradí. Tihle lidé toho moc nemají. Stát, sice vedený komunistickou stranou, ekonomicky vzato ale dost specificky kapitalisticky, jim negarantuje nic. Ani důchod, ani zcela bezplatnou zdravotní péči (což poznáte hned při jejich prvním veselém úsměvu).  Přesto  denně, není-li zrovna jeden ze státních svátků, zejména chunjie (春节), Svátky Jara, stojí za svým stolečkem, v budce, nebo za svojí nákladní tříkolkou a prodávají ty své placičky, taštičky a špejličky.
      Myslím, že už teď je čtenáři úplně jasné, o co se jedná. Teď tu à la modrý pták vychválím pracovité Číňany, kteří se dřou pro halíř a zavrhnu všechny líné a nepracující, tj. parazitující na našem sociálním systému, v tomto případě Rómy (doteď nevím, proč vlastně nepíšu cikány - doteď, a to už jsem četl něco teorií nevím, co je správněji). Ano, ale jenom částečně. Skutečně si myslím, že je potřeba, jakkoliv se to v dnešní době nenosí, smeknout před odoloností a pracovitostí Číňanů, kteří se denně lopotí, aby si zajistili živobytí. Heilongjiang je drsná provincie a co neprodáte, vám zůstane a shnije spolu s vaší chatrčí nebo bytem. To, co tu vidím, se zdá jako řešení, použiji hnusného sousloví, "rómské otázky". Sociální dávky zrušit a adaptovat společnost na podobný model (ano, dospěl jsem k názoru, že podobný názor u nás zastává nezanedbatelný počet lidí). Podle mě je přesvědčení, že by to vyšlo, způsobené nezvážením všech faktorů. Suše a pragmaticky konstatuji, že by to u nás zvýšilo index kriminality řádově a snížilo kvalitu našeho života o nepředstavitelný krok vzad.
      Pan Tomio Okamura má stoprocentní pravdu, že Rómové se budou muset začít sami snažit. Tím spíš, že se jemu samotnému povedlo z nuly stát jedničkou, ačkoliv ani nevěděl, jestli je Čech, nebo Japonec. Rómové  tvrdí, že nejsou cikáni, ale Rómové. Oni mohou jít kupředu. My, obyvatelé téhož státu (co víme, že nejsme gádžové), se ale nesmíme ukvapovat a podléhat rychlým řešením, která máme na usmolených papírcích ať už v kapse nalevo, nebo v kapse napravo. Číňané by řekli  manman lai (慢慢来 - ).

      Abych dostál poslední větě prvního odstavce - Rómové nejsou Číňané a Česká republika není Čínská lidová republika.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 3.

      Ačkoliv jsem sliboval, že budu doplňovat příspěvky ze svého skromného výletu pravidelně, neplánované blokády Blogspotu (a žádné free proxy mi nepomohly) a definitivní ztráta konzistence polotekuté výplně LCD mého notebooku mi bohužel tuhle možnost odepřely. Z cesty jsem již zpět, ale když už jsem seriál započal, pokusím se jej nějak důstojně zakončit. Byť možná v trochu jiné formě.

      Skončil jsem někde u sv. Sofie v Harbinu. K Harbinu bych toho už moc psát neměl. Nalepilo se mi tam na paty půl kila herkulesu. Nejenže jsem měl horečku, súdánského antisemitisticky zaměřeného spolubydlícího v hostelu, ale ztratil jsem i peněženku s rozpočtem na měsíc. Klika, že jsem vytáhnul předtím platební kartu. Už jsem se moc těšil do Pekingu.

      V den odjezdu moje smůla, dalo by se říct, ale místo vytracení vygradovala. Stonaje, mi bylo jedno, že nemám zhola nic ke svojí bakalářské práci, myslel jsem už jenom na Peking. Ještě pár hodin, a bude mi o dvacet stupňů tepleji. Podle letáčku, který mi v hostelu dali, jsem měl dojet autobusem k hotelu Labuť ( 天鹅 ), odtud letištním autobusem za 20 CNY na Taiping, mezinárodní letiště Harbinu. Po devadesáti minutách v autobusu MHD jsem ale z rozhlasu nezaslechl, ku svému překvapení, o labuti nic. Na poslední zastávce jsem se zeptal jakési nerudné čínské babičky, kdy bude Labuť. Prý nebude. Plánkům v autobuse nevěř, hochu. Vylezl jsem z autobusu někde na kraji čtyřmilionového města, a protože do odletu zbývaly jen tři hodiny, musel jsem si vzít taxi. Na první pohled by se zdálo, že tři hodiny do odletu je dost času. Z místa, kam jsem dojel to ale autem trvalo víc než hodinu a půl. O ceně se radši nebudu zmiňovat. 

      Mojí jedinou radostí byl blížící se Peking. Ze čtyř čínských leteckých společností, které jsem dosud vyzkoušel, byly Shanghai airlines suverénně nejlepší co do servisu, ceny, dokonce i místa na nohy. A to i přesto, že tenhle let byl operován mým neoblíbeným Boeingem 737-800. Podtrženo a sečteno, tečka první části výletu mnohonásobně předčila první část výletu samotnou. I když budu muset na jaře do Harbinu ještě jednou, už teď vím, že se mi nebude moc chtít. Nejen, že se mi tam podělalo, co mohlo, nadto Harbin  považuju za nafouknutou bublinu, která navíc nikdy nepraskne, protože kdyby praskla, provincii Řeky Černého draka by toho už mnoho nezbylo. Snad jen můj milovaný Malý Hinggan ( 小兴安岭 - o něm někdy na jaře ).

Pokračování zítra. Pekingu nebudu věnovat takovou pozornost, aby byl prostor pro další témata.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 2.

      No, je další pěkné ráno a a já píšu další kousek tripreportu.

      Tak tedy hostel v Harbinu... Kromě toho, že tam byla první dvě hodiny mého pobytu moc hezká recepční, která pořád chválila mojí čínštinu (nemohl jsem nezačít přemýšlet, proč), a pohodlná postel, toho hostel opravdu moc nenabízel (obecná kapitola o čínských toaletách ještě přijde, je připravená). Po pár hodinách strávených na vzduchu se mi navíc lehce začala zvyšovat teplota a cítil jsem se nedobře. I když se tam zrovna nacházelo pár fajn lidí ze skotska, kteří mi nabízeli "drinking game", šel jsem spát.

Zhongyang Dajie

Zhongyang Dajie

Yang Zhening před Sv. Sofií ještě než zjistil, že je švorc

       Další dva dny pobytu v Harbinu byly asi můj vůbec mým nejhorším výletem. Všechny památky v Harbinu mě zklamaly. Slavný Chrám sv. Sofie byl o málo větší než kaple Na Trávníku, Zhongyang Dajie, slavná ulice v ruském stylu, je prostě jediná ulice, která si tak nějak celkově zachovala ruský ráz a je pravidelně uklízená. Harbinský ledový festival je docela hezký, ale za plné vstupné (450 Kč) opravdu nestojí. Nejsem velkým přítelem pestrobarevných neonů, spousta ledových soch a budov byla už silně poškozená. Stan ze zlatým hřebem festivalu, soutěžními sochami čínských umělců, se otevírá až na Čínský nový rok (nongli xinnian -  农历新年，nebo chunjie -  春节), kdy už budu dávno zase dál. 

      Katastrofu tohohle výletu podtrhovala zvýšená teplota, ztracená peněženka (k tomu víc nenapíšu, protože o tom nic nevím), islamistický spolubydlící ze Súdánu (který nesnážel Židy, což mi řekl v jedné z prvních vět jeho monologu - mj., hádejte, jaký spolubydlící se k nám přidal ještě týž den) a nenalezení knih k bakalářské práci. V Sofii, jakožto "uměleckém centru", prodávali celé čtyři knihy, přičemž pořizovací cena jedné knihy byla kolem třetiny mého měsíčního rozpočtu. Nakonec se jedna za rozumnou cenu našla, nejsem si ale moc jist, že mi s mojí prací pomůže...

Pokračování možná ještě dnes, pravděpodobněji zítra.

Z Jiamusi do Shanghaie, díl 1.

      Nevěděl jsem, co na blogu umístit dále. Materiálu je dost, ale rád bych, aby moje snažení mělo nějakou fazonu. Zrovna podnikám svůj první větší výlet po Číně, takže pár vět o něm, navíc téměř "live", by nemělo uškodit. Ze začátku to nebylo rozhodně veselé psaní (o to veselejší to bude čtení), postupem času ale očekávám vývoj výlučně pozitivní!

      Začnu třeba, jako začínají mistři žurnalisté v Rychnovském zpravodaji. 

      Ve středu 19.1.2011 jsem nasedl do druhé vozové třídy vlaku Čínských drah, Jiamusi - Yantai. Mojí první zastávkou mělo být hlavní město provincie Heilongjiang, slavný Harbin. Je slavný jednak tím, že je to nejstudenější velkoměsto Číny (každoročně se tu koná Harbinský ledový festival), jednak tím, že jeho centrum vystavěli Rusové. Málokdo ví, že Harbin je důležitá železniční křižovatka ležící na pověstné Východočínské železnici (dříve pod jménem Transmandžuská). Někteří naši legionáři se tudy vraceli domů. To když se moci v Rusku chopili bolševici a naši, podporujíce menševiky (většinou), to přes Moskvu opravdu neměli nejlepší. M.R. Štefánik v Harbinu založil jeden z prvních zastupitelských úřadů Československa. 

      Tak tedy nastoupil jsem do vlaku, druhá třída, cena v přepočtu kolem 200 korun za nějakých 500 kilometrů. Možná by se zdálo, že je to nízká cena. Vzhledem k tomu, že konfigurace míst k sezení je velkoprostorová 2+3, se sedadly proti sobě, se mi zdá spíš odpovídající. Čínsky se tahle třída jmenuje "yingzuo" (硬座), přeloženo do češtiny -  tvrdá sedačka. A tvrdá opravdu byla. Spolucestující byli ale milí, dávali mi hodně moc slunečnicových semínek a bonbónů. Těch sedm hodin s nimi bylo příjemných. Navíc sem si cvičil svoji prachmizernou čínštinu (jelikož se za ni stydím, namluvil jsem jim, že se ji učím teprve pár měsíců - přecejen je lepší poslouchat, jaký mám talent).

      První nesnáze přišly ale velice brzy po výstupu z vlaku. Teploměr na peronu ukazoval příjemných -25 stupňů, pro barvitost doplněných vydatným větrem. Vzal jsem si jen softshellovou bundu, a tak jsem to opravdu peprným slovem ocenil. Zvlášť, když jsem potom hledal autobus číslo 343, který měl má dovézt k 7km vzdálené univerzitní nemocnici, u níž mám zajištěné ubytování.

       Po hodině na vzdoušku  jsem konečně zastávku našel, k autobusu ale vedla fronta jako anakonda, po půlhodině čekání, kdy přijel jeden autobus, se ani nepohnula. Praskly mi nervy, hlasitě česky vykřiknuv, že Mao byl hajzl, jsem sedl do taxíku. Ten mě sice nedovezl, kam jsem potřeboval, trefil ale aspoň čtvrť, za což jsem mu vděčný. Svůj hostel jsem náhodou (jak už to u hostelů bývá) objevil. 

Pokračování zřejmě již zítra.

Čína a její blýštivě matné školství

      Za největšího českého pedagoga považujeme Komenského. Skandinávci si nejvíce považují nejspíš Grundtviga, Francouzi dost možná Rousseaua (už jenom proto, že to byl Francouz). Číňané dodnes nejvíce bezpochyby obdivují Konfucia (孔夫子). Proč by měl být člověk, který zemřel r.479 př.n.l., považován za nejlepšího a téměř bezvýhradně následováníhodného Učitele? Na to podle mě neexistuje smysluplná odpověď. Bezpochyby byl velký, ale zkuste si představit, že čeští učitelé argumentují svým studentům, kteří se odmítají naučit zcela zbytečně pětistránkový text o ničem, slovy: Ale Sokrates to tak řekl!

      Čeští učitelé na základních a zejména středních školách zhusta vzpomínají na minulé doby, kdy se studenti "uměli lépe učit", uměli toho nazpaměť více. Určitě by se jim líbilo v Číně. Tady je dovednost odříkávat něco zpaměti neobyčejně ceněná, učitel skrze studentovu recitaci pociťuje teplo "dobře vykonané práce", student se zase raduje z dobře vykonané práce, je respektován spolužáky, rodinou. Podle Maslowa mu tedy nic nechybí. Když se ale na typického čínského studenta podíváme zblízka, praští nás do nosu jeho fádnost. Ano, má obrovské znalosti v oblestech geografie (celosvětové - znají i ČR a Prahu! - ano, myslíme si, že jsme pupkem světa, ale kdo z nás zná třeba Shenzhen - desetimilionového konkurenta Hong Kongu, anebo Tianjin, téměř dvanáctimilionové město, jež bývalo R-U koncesí), čínské historie, matematiky (což je podle průzkumů hlavní bolest českých studentů), ale třeba s angličtinou, kterou se učí zpravidla od ještě dřívějšího věku než Češi, to mají na štíru. Po deseti letech memorování a čtení poměrně složitých textů nerozumí většinou rodilému mluvčímu ani slovo, o vlastní mluvě se ani nezmiňuji. Humanitní vědy kromě čínské historie - škoda mluvit. Filozofie se omezuje na Konfucia, Mocia, Mencia a Laozi. Ostatní znalosti jsou obsáhlé, připomínají ale spíše Zlaté stránky. Nic, co by se nedalo vyčíst z Wikipedie.

      Herbartistickou metodou se učí překvapivě i na většině univerzit, což je, v kombinaci se skromnými podmínkami a poměrně přísným a strohým režimem studentského života (většina čínských studentů bydlí na koleji po šesti a má teplou vodu přes ulici, koleje se obvykle zavírají ve 22:30), degraduje na střední školy. Ono důležité tvůrčí a svobodné klima na univerzitě prostě být musí. V Japonsku a Koreji už to pochopili - jejich univerzity jsou proto spolu s hongkongskými a taiwanskými v Asii celkem suverénně nejlepší. A dále rostou. Beijing University a Qinghua University - dvě nejlepší univerzitní zařízení v zemi se již sice také začínají umisťovat v mezinárodních žebříčcích (překvapivě hlavně v tom podle shanghaiských kritérií), ale pořád ne tak vysoko, jak by se na více než miliardovou a rychle bohatnoucí zemi slušilo a patřilo. Přestože roste počet vydaných publikací, patentů a vynálezů, oproti takovému Japonsku to všechno snažení pořád vypadá trochu africky. O regionálních univerzitách radši ani nemluvím, třeba ta, kde se učím já, Jiamusi University, nevydává prý vůbec žádné publikace. Takže - buď tu nastane oteplení jako v Japonsku, anebo Číně bude co do velmoci pořád nějaký krok scházet. Pouhá internacionalizace školských zařízení studenty ze zemí zejména třetího světa a Ruska, nestačí. Ve způsobu výuky, jaký tu panuje, cizí studenti stejně pracovitým mladým Číňanům konkurovat nemůžou.

Učit se, učit se, učit se.

 

Co je to Čína?

     Právě se nacházím v zemi, díky které již brzy v Zemi Vycházejícího Slunce nebude vycházet zhola nic. Především tahle země a můj pobyt v ní bude inspirací a tématem (alespoň ze začátku) mých příspěvků do tohoto blogu. Jsa si vědom komplikovanosti Číny, jakožto v současnosti toho nejhorčejšího (tenhle tvar je správně, to nehledejte) fenoménu, nemůžu jinak než zasvětit svůj první příspěvek nevážné, ale pravdivé definici.  

      Tak třeba Českou republiku bych definoval jako postmoderní marasmus se silně dekadentními rysy (o nich jsem sice nevěděl, ale mí konzervativní přátelé z Ruska a Indie mě na ně citlivě upozornili, jsouce v upřímném podivu, že Robert Rosenberg je v naší kotlině nazýván králem). Najít ale nějaký ten vševypovídající ismus pro Čínu je nelehký úkol. Po čtyřměsíčním pobytu a usilovném přemýšlení (pomáhal mi ještě L.P.Supera, elitní varšavský právník a hobby krotitel čínských byrokratů) se ne a ne dobrat ke kýženému výsledku. Jeden večer, při studiu frazeologismů  nato ale L.P. zničehonic kápnul - chińske gówno, jest to poprawna definicja! Ještě na gymnáziu by mi takovou definici nejspíš obili o můj dlouhý nos. Je to přece definice v kruhu. Zkuste si ale vymyslet něco výstižnějšího. 

      Abych ale hned z kraje nepůsobil protičínsky, upozorňuji na chybu v definici, tj. na mezeru v její všeobjímajícnosti. Ona především reflektuje neutěšenou situaci, kterou pocítí cestovatel při prvním, druhém, a jakémkoliv dalším kontaktu se zbožím a službami kdekoliv mimo jižní pobřeží, Šanghaj a Peking. Vůbec se z ní nic nedozvíte třeba o tisíce let staré a červenožlutozlaté kultuře, přátelskosti, podnikavém duchu a otevřeném srdci Číňanů. To se pokusím napravit v dalších příspěvcích, které brzy zveřejním. A až si koupím aparát, budu je dokonce kořenit obrázky.

再见