Loňský odchod ze saloonu

      Každý western jednou končí, u mandžuských to není jinak. Už jen pár tréninků s ostrými heilongjiangskými hochy, pár historek o rozbitých držkách kantoňáků, těch nejubožejších a nejmenších, a proto nejbitějších kluků v Čínské lidové osvobozenecké armádě, a šlus, na pár týdnů bude Zhening bez pohybu... Bohužel až na posledním tréninku se objevil bývalý voják (ani neřekl, jak se jmenuje), a všechny borce se světlými vlasy (ok, Yang byl v posilce v té době sám) začal dost nepochopitelně učit základy sebeobrany. Znal Krav maga, což se zdálo jako základní erudice a jednomu to dávalo přesvědčení o tom, že ho možná stojí zato poslouchat. Uznal, že kompletní čínské wushu (武术) je konina, která je sice hezká na pohled a zabírá na ty, kteří neumí nic, ale Japonci, i když by je nejradši všechny zabil (弄死小日本) mají daleko efektivnější bojová umění. Proč mě chceš kopnout do hlavy? Druhou nohu ti podkopnu. Kopni mě radši holení semhle do stehna. Pro ukázku ukázkově nakopl Zheninga, ihned se mu vytvořil nepěkný monokl (pomineme, že se skácel a byl moc rád, že tam v tu chvíli nebyl nikdo další). Dostal ještě jednu do břicha a málem mu ten samozvaný učitel zlomil zápěstí. Byl to asi vůbec nejtvrdší kluk, jaký se v té ušmudlané zastaralé a chladné posilovně kdy objevil. Nedaleko měl kantýnu s mala tang (麻辣烫), takže zbitý Yang si ještě po tréninku spálil ústní a na druhý den i něco jiného. Jojo, jednomu by ukápla slza.

      Taky jedna z nových známostí, Borui, pozval Zheninga na večeři. I když se znali krátce, byla to vlastně večeře na rozloučenou. U stolu seděla i Číňanova přítelkyně (poněkud nepochopitelně na rozdíl od opraváře počítačů Boruie vysokoškolačka) a kamarád, co byl všude potetovaný draky a pracoval......zabýval se bezpečností (保安). Asi výraz v očích draků na jeho rukách jednoho odradil se ptát dál. Jo, v Heilongjiangu je lepší se moc neptat. Nicméně pozvání to bylo milé a tak nějak vystihovalo tenhle kraj, kde jednoho pozvou zcela nezištně na večeři cizí lidi jenom proto, že je odjinud a že je zajímá, jaké že to tam, daleko v Evropě, je. Koupí párek z papíru, opečou žabičky, lahev odpudivého tianjinského piva "Sněhová vločka" (雪花), a přestože se to na první pohled nezdá, zrodil se pěkný večer. Hlavně jeden sedí v teple, zatím co venku je přes minus třicet. Tohle dá zvlhnout očím i hrdému Východočechovi, co má srdce jako křemen.
      A pak už jenom sebrat hadry do rance, v brlohu nenechat kámen na kameni, aby si úklid vyžrala kámošova squaw, a nechat se vyprovodit starým dobrým čínským kamarádem na to snad jen na pár roků postavené nádraží. Do odklusu ohnivého oře zbývá jen pár desítek minut a jednomu se nechce vůbec pryč. Tolik dobrodružství v Evropě nezažije ani náhodou, a brečet tam pro něj, stejně jako tady ten starý trapper, to už vůbec ne. No co už. Ještě to roztočíme po saloonech jihu, a tradá...



Tohle jsem sice chtěl vyvěsit už loni, ale jsem špatný blogger. Tak letos.