Powered By Blogger

pátek 30. listopadu 2012

Dva kamarádi

      Jeden nemůže být jezevcem, i když k tomu má sklony. Čas od času je potřeba se vydat na procházku alespoň po Xuefu Lu. A procházet se sám taky není úplně parádní. Zvlášť v zimním počasí by jeden mohl chytit sezónní depresi. Je proto dobré mít ve fiendlistech pár dobrých kamarádů, kteří jsou vždycky s to jednoho doprovodit. Zhening má takové kamarády dva. Oba jsou Číňané a vytváří dost podivnou kontradikci světonázorů.  

      Huang Xi (皇西 - jméno pozměněno) je kluk z rodiny, kde maminka je snad čistou příslušnicí menšiny Hui (回) a tatínek je většinový, tedy Han (汉). Má dva sourozence, jednoho mladšího a jednoho staršího. Tatínek je inženýr a pracuje jako strojvedoucí. Xi z toho má slušný benefit, velkou slevu na vlakové jízdné po celé Číně. Tenhle kluk bydlí v metropolitní oblasti Tianjinu (天津) a v Jiamusi se učí na strojaře. Jeho největší láskou jsou vlaky. Když mu pan Yang ukazoval sites Škody Transportation, byl unesen, co se v malé zemi dá vyrobit třeba do města nebo jeho podzemí v tak malé zemi, kde vládne více než jedna strana, a tudíž by tam měl být nepořádek. Když Zhening shodil národní hrdost a ukázal ještě firemní stránky Pesy Bydgość a Newagu Nowy Sacz, byl Xi úplně u vytržení a poprosil pana Yanga alias Zheninga o pomoc při získání stipendia na magisterské studium v České republice nebo Polsku. Jelikož tento ambiciózní hoch ještě řádně neukončil ani bakalářský stupeň a plánuje tak učinit až příští rok, nezbývá než čekat. Uvidí se, jestli je to reálná cesta. 
      Dlužno říct, že Huang Xi dříve skálopevně a dnes docela pevně věřil a věří komunistům. Je hrdým čekatelem na členství ve straně. Na rozdíl od dřívějška však toto čekatelství není ani tak důsledkem vnitřního přesvědčení, jako pragmatickým počinem. Jinými slovy - věří, že strana setrvá u moci, ale už tolik nevěří všemu, co s ním strana "myslí upřímně". I když rozhodně není žádným rebelem a všechna rozhodnutí strany, která vyplují na veřejnost a stávají se diskutovaným tématem i mezi cizinci, před Zheningem hájí. Možná i dlouhé přátelství s Zheningem a jeho v Číně již nepřítomným géniem Su Kaiqunem (苏凯群) jemně ovlivnilo pragmatizaci jeho postoje ke straně, možná, nebo spíš, to bylo několik měsíců, které jeho starší bratr prožil v Anglii, coby pracovník na stavbě tratě vysokorychlostní železnice. I když tam pro něj bylo nestoudně draho, některých věcí si tam nemohl nevšimnout a nemohl o nich doma nezpravit všechny, koho by nepotkal. Xi se stal na opět bohatším na informace. 
      Podobně jako Su Kaiqun, i Huang Xi má intimní život. Má dívku. Je to jeho bývalá spolužačka ze střední školy. V současnosti žije a učí se v Šanghaji, což je kolem tří hodin letu od Jiamusi (podobně jako z Prahy do Madridu). Vídají se vždycky o zimních a letních prázdninách a ročně spolu tráví okolo třiceti nocí. Letos Xi udělal výjimku a zajel se za svojí přítelkyní podívat i na začátku listopadu, kdy slaví narozeniny. Jel tam, aby s ní mohl strávit jednu noc, tzn. na otočku. Pochopitelně všechno platil. Protože je grand a protože je v Číně pro Číňana tak těžké najít si ženský protějšek, platil celou legraci sám. Stála ho kolem pěti tisíc yuanů. Moc potřeboval, aby všichni přátelé jeho vyvolené viděli, že to není sociální případ. Jak sám říká, je nevysoký a má docela tmavý obličej, sociální status si musí vydobývat penězi. Jeden by ho politoval. Je to výjimečně čestný člověk, který jednomu pomůže, kdykoliv může a je schopen si upravit celovečerní program jenom proto, aby mohl povečeřet s panem Yangem a trochu s ním popracovat.

      Oproti tomu, Dong Nao (冻脑), druhý vynikající přítel Zheninga, je zavilý kritik kompletně celé "čínské cesty", tak jak ji představoval Mao i tak, jak ji představoval Deng a dodnes představuje Hu. Je to tvrďák z Hefei (合肥), což je hlavní město chudé a lidnaté provincie Anhui (安徽). Už na studiu na střední škole měl problémy. Ne s režimem. Ten kritizuje jenom před kamarády. Byť je až zbytečně přísným kritikem (přece jenom úplně všechno být v Číně, a snad s výjimkou KLDR nikde, špatně v žádném případě nemůže), nicméně svoji zemi kritizuje hlavně před svými zahraničními kamarády. Jednak ho to zajímá, jednak s ním, na rozdíl od většiny čínských vrstevníků, souhlasí. V době, kdy byl na střední se ale střetl s mafií. Triády (三合会) jsou tradiční čínskou mafiánskou strukturou a jako každá taková, se jim nejvíce daří v chudých regionech a obrovských městech (i když by se to mohlo zdát, ani v případě Číny to neznamená, že by byli úplně všude). Anhui je snad s výjimkou dynamicky se (ale až v poslední době) hlavního města díra jako řemen, čili triádě tam kvete byznys jedna radost. Je velmi těžké odhadnout, nakolik, a zda vůbec, je triáda infiltrovaná do strany. Policie v Číně moc nefunguje, proto tu je kriminalita na evropská měřítka velmi vysoká. Naštěstí se to většinou netýká cizinců, kteří po světě obyčejně hlásají nesprávnou teorii, jak není Čína bezpečná. Dong Nao ví o tom své. Klasická situace. Zbil provokatéra, který si myslel, že si může dovolit všechno a ke každému. Dong Nao, malý, ale svalnatý a mrštný človíček, mu svůj postoj vysvětlil velice hbitě. Ve výsledku na tom ale velmi prodělal, protože se musel skrývat doma, moc nevycházet a jelikož měl a má mozek a uměl a umí plynně anglicky a chtěl se dostat na univerzitu, nezbylo mu, než se odebrat ke studiím do nějaké vzdálené díry. Kdo by ho hledal v Jiamusi? Možná lhal a možná ne. Jeho otec se do Jiamusi ale přestěhoval také. 
      Dong Nao je taky strojař. Neplánuje studium v zahraničí, protože by na to ani v případě získání nějakého stipendia neměl prostředky. Plánuje dostudovat v Číně, vydělat nějaké peníze nejdříve v Hefei, kam by se rád triumfálně vrátil a dal do držky každému, který by se mu chtěl pomstít (v Jiamusi buduje nejenom znalostní základnu). Pak se nicméně odebere do Šanghaje, kde to teď frčí. A pak do Austrálie nebo USA. Proč? Protože svoboda. Tak drahá a nesamozřejmá věc. Dong Nao soudí, že svoboda vede k pravdě. Byl ostatně prvním, který se mě ptal, jak se dá dostat na stránky Freetibet. Ačkoliv já osobně spoustu věcí, které se tam píšou moc nemusím a nemyslím si, že by buddhistická teokracie, kde mladé hošíky oholí, vyholí a přinutí meditovat, bude tím pravým rájem, myslím si, že pročíst si něco o takovém postoji může pomoct při budování vlastního úsudku. 
          Není to jen tak, být v Číně chudým a mít rád svobodu. Není divu, že tenhle správný kluk, který je úplně stejně čestným a věrným kamarádem, jako Huang Xi, nemá žádnou životní družici a ani na dalekém horizontu se pořád nic neobjevuje. On sám soudí, že v Austrálii nebude problém nějakou švarnou přistěhovalkyni z Asie (jak sám říká, je realista a nic jiného než Asiatku s ohledem na proporce mít nemůže) si najde. 

Oběma borcům ze srdce popřejme, aby se jim dostalo kýžené budoucnosti.

neděle 25. listopadu 2012

Kanada dvakrát jinak

      Minule jsme vychválili pana Yanga do nebes, ale aby bylo jasno, zase takový borec to není. Tuhle mu volal starý kamarád z Guiyangu (贵阳). Na čínská jména jeden nemá paměť, ale říká si taky Aaron. Prý Yangu, nechceš si vylepšit čínštinu? Mám pro Tebe perfektní program na večer. Kontakt s Číňany, spousta zábavy a bude nás zajímat taky Tvůj názor. Tomu se nedá odolat. Schůzka byla domluvená na 7 hodin večer. Dalo se čekat cokoliv - od společného vaření - oblíbené kratochvíle čínských studentů, přes panelovou diskuzi o životě na západě, až po polštářovou bitvu. I tuhle legrácku, kterou mají prý rádi všichni východoasijští manažeři, pan Yang zažil, a nutno podotknout, že se mu líbila. Nicméně - ke knihovně dorazil o trochu později, což jde rozhodně proti jeho zvyklostem. Známé i neznámé tváře čínských studentů poslušně stály a upřeně se dívaly směrem, odkud měl jejich (staro)nový kamarád přijít. Když přišel, jali se ho mlčky vést na "místo činu". Pan Yang vůbec netušil, kam kráčí, ale přesto se těšil na novou zkušenost.
      Zavedli ho nedaleko, do obytné čtvrti vedle karaoke barů a hodinových hotelů. Vyšli do druhého patra ošklivého bytového domu a zašli do bytu, kde byla spousta ovoce, malé dítě, jeho rodiče, posléze tedy přibyl pan Yang a kolem osmi čínských hochů, děvčat a neurčitých mladých lidí. Zdálo se, že rodinka, které evidentně byt patřil, je rodinou některého z mladých lidí. Všichni se pohodlně usadili v obývacím pokoji. Jelikož sofa bylo malé a vešel se tam jen pan Yang a jedna mladá Číňanka, seděli ostatní na malých stoličkách, takových, které jsou skoro ve všech levných čínských bistrech. Bylo zarážející, že všichni seděli dokola. Nedalo se nevšimnout vzhledu Zheningovy (křestní jméno pana Yanga) spolusedící. Měla drdol, v obličeji ani stopu po šminkách a i přes tragický výraz v očích se korektně usmívala. Sluníčkový člověk. Tady něco nehraje. V tom zašli do bytu dva postarší pánové a bylo jasno. Tohle bude o Bohu. Dívka vedle Zheninga vypadala jako katolička, ale nedůvěřivý pan Yang se bál nejhoršího. Tohle budou čínští evangelíci (新教). A také, že ano. Podivná, paskvilizující církev (sekta), která oblbuje především mladé lidi. Nejprve panu Yangovi sborově a falešně zazpívali píseň jak z Jehovovy hitparády: Vítej, milujeme Tě (欢迎你,大家爱你). Následovalo rozdání textů. Protože mši (setkání?) nebyl přítomen žádný pastor (těžko říct, jestli vůbec nějakého mají) a celé to vedl "skvělý" Zheningův kamarád Aaron, každý, včetně Zheninga samého, přečetl kousek textu, který pojednával o Židech, jakožto Bohem vybraném národu, který je nejskvělejší na světě, hodně toho vynalezl a je pro Číňany skvělým vzorem. Osazenstvo za každou přečtenou větou (i jednoslovný větný ekvivalent vnímali jako tezi) vykřiklo Ano! (对) nebo Amen! (阿门). Neexistoval systém odpovědí, každý si mohl zařvat, co chtěl. Celou dobu všichni jedli mandarinky, banány a jablka. Po půlhodině byla celá podlaha pokryta bioodpadem a pan Yang se cítil velmi, velmi nesvůj. Vedle sedící sluníčková slečna se k němu naklonila a pošeptala mu přátelsky do ucha, že Ježíš ho miluje (耶稣爱你!). Těžko říct, jestli atmosféra mohla ještě někam gradovat. Text sice nebyl hloupý, ale hloupé bylo jeho čtení a komentář každého po jeho dočtení. Osazenstvo se dožadovalo i názoru Západoevropana, ten ale odmítnul s tím, že se neuvěřitelně stydí a příště už docela určitě něco zajímavého všem poví. On by i onehdá našel pár slov. Je ale příliš kulantní.

      Příběh druhé kanady začíná paradoxně před dvěma lety, kdy Zhening poznal kamarádku své kamarádky, Ksenii. Byla to samozřejmě Ruska a jeden už si nepamatuje, z kterého města pocházela. Musel to být Birobidžan nebo Chabarovsk. Což je stejně úplně jedno. Totiž ta Ksenie měla přítele. Sympatického Rusa Dímu, který se chlubil tím, že je Lotyš a pořád měl potřebu ukazovat lotyšský pas. Ve skutečnosti to byl lotyšský Rus, jako Lotyš nevypadal a lotyšsky mluvit taky neuměl. Pro úplnou představu, dnes se pokouší pracovat v Chabarovsku a ten lotyšský pas mu je v gastarbeiter-friendly Ruské federaci spíš na obtíž. Nicméně měl Ksenii rád, bydlel s ní v pokoji a žili si tam hezky na jedné hromádce. Ona se učila (a nejspíš ještě dnes učí) na ekonomku, Díma nejprve získal diplom, dokazující akademický stupeň jeho specializace učitele čínštiny a angličtiny na univerzitě v Chabarovsku, po získání kteréhož se odebral na venkovskou jiamuskou univerzitu získat ještě reálné znalosti. Přesně tam se prostřednictvím další osoby s Zheningem seznámili. Několikrát hráli karty (dlužno podotknout, že se jim několikrát podařilo pana Yanga obehrát), pili ruský čaj a jedli čínské sušenky. Tenhle párek se moc s nikým nebavil, byl jaksi sám pro sebe. Skoro se dalo cítit, že evropského přítele přijali za kamaráda. Začali mu ukazovat všechny svoje fotky (všichni mladí Rusové si bůhvíproč myslí, že umí hezky fotit, a všechny jejich výtvory zajímají - co se týče jejich ruských přátel, zhusta mají pravdu). Především fotky SVATEBNÍ. Vzali se tak mladí, že Yang Zheninga, tehdy ještě nepříliš znalého ruských poměrů, to velmi překvapilo. Nicméně si zvyknul a začal to brát jako fakt. Konec konců přál mladému, sympatickému páru štěstí, protože v Čechách ani na Moravě skoro nikdo už nemá na to, aby se pustil v tak nízkém věku do tak odvážného joint-venture, jakým bezpochyby manželství je. Zhening prostě myslel na toleranci a krásný a barvitý svět, kde každý jiné barvy a jiného náboženství dospěje  ke štěstí svým vlastním způsobem.
      Po dvou letech, když se dobrodruh Yang vrátil do "svého" Jiamusi, Dímu už nezastihl. Ksenii ano. Zastihl ji podivně zapřaženou za ruského studenta prvního ročníku, který vypadal jako něco, co se nedá nazvat jinak, než ruským slovem неудачник. Asi je to jenom subjektivní názor, ale tragéd tak nevyzní. Zheninga jednoduše zarazilo, protože nechápal, kam se poděl ten idylický pár (dnes by věděl, že je to vlastně úplně jedno, že Ksjucha někdy s někým tvořila, anebo dokonce ještě tvoří s někým idylický pár). Jako rodilý obyvatel východočeského Lična, kde klevety hrají ve společenském životě prim, se Yang jal zjišťovat něco podrobnějšího o oné kauze. Hned první osoba, na kterou se kafruchtivý Ličeňan obrátil, sdělila, že Ksenie a Díma nikdy ve skutečnosti sezdáni nebyli a celá ta šaráda byla vymyšlená. Proč? Na koleji pro zahraniční studenty je stejně jako na ostaních kolejích v Jiamusi zakázáno soužití dvou osob opačného pohlaví v jednom pokoji, nejsou-li tyto dvě osoby řádně sezdány podle zákonů platných v zemi, odkud pocházejí. Tenhle stupidní předpis Dímu a Ksenii přiměl k tomu, že padělali všechny svoje dokumenty. Těžko říct, kolik za to dali, těžko říct, jestli jim to stálo za to, ale co nikdo nikdy nepochopí...proč ohlupovali kamaráda Yanga? A proč ten, hlupák, na to sám od sebe nepřišel?


Dá se příště přijít s něčím jiným, než další várkou ruských špeků? Uvidí se...