Vážně se nebojíš letět do Charbinu Xianem MA-60 (pozn. čínským regionálním letadlem odvozeným od An-24)? Jak můžeš chodit v kraťasech, když je nula stupňů? Ty posiluješ? Vážně uběhneš na stadionu tolik okruhů? Jak to, že chodíš tak strašně rychle? Ty jsi tak bílý a máš tak pěkné zuby! Ty se nebojíš jít sám na pohřebiště? Podobné vzdechy musí pan Yang poslouchat téměř denně. Je jiný vzhledově, liší se i svým vystupováním, oblékáním, stylem chůze, tím, že hůlky a tužku drží v levé ruce. Nikdo v celkem homogenním čínském prostředí si nedokáže představit, že něco lze dělat jinak. Na oběd se nemusí chodit v partě čtyř lidí, nebo v páru s přítelkyní, jeden si může vyjít přece jenom tak. V kraťasech si přece může každý chodit i v tom nejtřeskutějším mrazu, je to čistě jeho věc, a není třeba na jednoho ukazovat na ulici prstem ulepeným od tanghulu (糖葫芦, původně zimní pochoutka - ovoce na špejli namočené v něčem, co připomíná evropský karamel, ale když nemrzne, roztéká se to), popř. se přímo ptát, jestli jednomu není zima. Každý si to přece může vyzkoušet sám a udělat si obrázek.
Číňani jsou v tomhle směru velmi nepochopitelní. Obdivují všechno, co který západník dělá jinak a zároveň dobře, a přitom tvrdošijně prosazují věci, které se v Číně dělají dlouho, masově, a především masově blbě. Trilióny stereotypů omezují život lidem, kteří se nad nimi rozplývají, jako nad tou nejlepší tradicí. Tenhle paradox se nejvíce projevuje u mladých lidí, kteří se v duchu místních stereotypů samoposuzují, vlastně spíš samoodsuzují přiznáním vlastní nedokonalosti, která většinou tkví ve fyzické vadě, která jde proti diachronním zvyklostem. Pan Yang třeba sedí v knihovně a přisedne si k němu dívka (čert ví, jestli je to jeho "božským" vzhledem nebo spíš tím, že jinde není místo). Tato dívka se dá s panem Yangem přirozeně do řeči (aby ne, čte si barevnou knížku plnou triviálních čínských textů, které jsou přece tak směšné), a po nějakém čase, kdy mu vyřkne svůj obdiv k jeho modrým očím a blonďatým vlasům (ač ani jedno tak úplně pan Yang nemá), se zeptá, zda-li mu nevadí, že se baví s dívkou, která je tmavá. Posedlost bílou barvou kůže, především potom u dívek, ne stále nějak z čínské společnosti nepodařilo vymýtit, opalováním se s gustem zkrášlují jen ty nejwesternizovanější dívky z jihu a bohatých měst na pobřeží. Nicméně, ta dívka v knihovně, je tmavá asi jako každý zdravý člověk, který chodí na ulici bez deštníku/slunečníku. Nemalé procento dívek jej nosí vlastně pořád. Tady v Heilongjiangu, kde ještě docela často sněží a prší, to platí dvojnásob. Tato dívka ho nenosí. Její, v očích čínských kluků osmahlý, obličej může značit, že je to vesnická dívka, která pomáhá rodičům na poli, kde se samozřejmě před sluncem nijak nechrání - jedná se tedy o plebs, který není radno brát. Nebo o sebe prostě odmítá dbát, což je taky škoda. V Číně se totiž hraje jen na ostentativní krásu (tu má pan Yang výhodu protože je bílý sám od sebe, navíc je vysoký!). Navíc, osmahlé dívky samy sebe považují za ošklivé i kvůli jiným vadám a nošení deštníku/slunečníku už považují za zbytečné, protože už tím stejně nic nespasí. Nicméně k té konkrétní dívce - ve skutečnosti byly jedinou vadou na její kráse brutálně, ale brutálně zaneřáděné zuby. Pan Yang na ně sice moc nekoukal, za to se cítil jako poleptaný kyselinou, když ho do obličeje zasáhl snipersky přesný prsk přímo epochálního aromatu. Ostatně Yangův kamarád Wang si také hledal holku, která byla osmahlá přibližně jako on sám. Ta se ovšem musel přenést přes to, že Wang většinu roku žije v díře jménem Jiamusi, zatímco ona studuje v Šanghaji, čímž, i přes opálenost, je nositelem vyššího sociálního statusu. Pan Yang je v Jiamusi jenom na čas, jinak žije na západě ve velmi bohatém státečku, jehož prezident, jak bylo řečeno minule, nějakou zvláštní shodou náhod velmi často figuruje v legračních příhodách. Nicméně je to super stát a Yang je super, sexy, atd.
Jak bylo řečeno v prvním odstavci, Zhening (křestní jméno pana Yanga) se rozhodl trávit některé večery v posilovně. I tam ho potkala vtipná příhoda. Zdvihal na lavičce svoji obvyklou dávku (pro Evropana málo, pro Číňana moc), když tu se ho zeptal jeden z mála čínských přítomných sportsmenů, jak je možné, že zdvihá takovou dávku? Zheninga ovšem otázka od tohohle člověka velmi zarazila. Tenhle borec má totiž zcela určitě o dvacet kilo méně. Vydrží skákat devadesát minut bez přestávky přes švihadlo, přičemž ne úplně pomalu, načež si jde dát dvě stě kliků, což doráží frekvenčním cvičením s lehkými činkami. Jak může obdivovat lamu, která sama od sebe, protože se narodila větší, zvedá víc? Ale nebyl by to Zhening, kdyby odpověděl, co si doopravdy myslí. Chce to roky tvrdé dřiny, a budeš jako já.
O čem příště? Uvidíme...
